𝐖𝐞𝐥𝐜𝐨𝐦𝐞 𝐭𝐨 𝐦𝐲 𝐡𝐞𝐚𝐝 | Mystery

Kapitola 22

Nevěděla jsem co na to odepsat. Rozhodla jsem se už nereagovat. Vážně nestojím o to dál vést konverzaci s člověkem, kterému dělá radost takhle ubližovat lidem, kteří truchlí. Vyklikla jsem messenger a vypla obrazovku telefonu. Párkrát mi ještě zacinkal. Nejspíš měl ten někdo potřebu mi ještě něco sdělit. Mě to ale nezajímalo. Doufala jsem, že ho tohle počínání brzy přestane bavit a skončí s tím. Upřímně bych mu i přála, aby ho někdo udal za krádež identity, nebo něco takového.

Mobil jsem položila na stůl a znovu si lehla do postele. Něco se tomu člověku ale přeci musí nechat, díky tomu, jak jsem byla naštvaná, se mi už nechtělo brečet.
Ležela jsem potichu v posteli a hlavou si nechala probíhat všelijaké myšlenky, když v tom jsem uslyšela nějaký zvuk. Znělo to jako nějaký náraz. Nebyla to hlasitá rána. Byla mi povědomá. Určitě už jsem někdy něco takového slyšela. Pak ve mně polekaně hrklo. Uvědomila jsem si, co to bylo za ránu. Něco narazilo do mého okna.

Vylekalo mě to. Ihned jsem si vzpomněla na to, jak mi Honza házel do okna kamínky. Je možné, že mi někdo i teď hodil do okna kamínek? Ale kdo? Nikdo neví, které okno je od mého pokoje. Nikdo kromě Honzy.
Rozmýšlela jsem se, zda se jít z okna podívat. Bála jsem se. Ozval se druhý náraz a pak zacinkání mého telefonu. Vystrašeně jsem sebou na posteli cukla. Posadila jsem se. V leže jsem se cítila příliš zranitelná. Hlavou se mi míhaly velmi nehezké myšlenky.

Další náraz. Zvedla jsem se z postele. O okno jsem ale nezavadila ani koutkem oka. Mé kroky rychle směřovaly k mému stolu. Popadla jsem mobil. Svítily na něm tři nové zprávy.

Rozklepanými prsty jsem odemkla obrazovku. Dvě zprávy nebyly ničím znepokojivé.

Honza: Debí mluv se mnou!

Honza: Co se děje?

Když jsem si ale přečetla třetí, celé mé tělo ztuhlo strachy.

Honza: Stojím před domem, pusť mě dovnitř!

Můj pohled spočinul na mém okně. Nemůže tam stát. I když jsem se neskutečně bála, začala jsem se k oknu přibližovat. Netušila jsem, koho pod oknem spatřím. Netušila jsem ani, koho bych tam chtěla spatřit. Byla bych ráda, kdyby to byl jen nějaký vtipálek? Nebo..

Stála jsem přímo u okna. Dívala jsem se zpřímeně před sebe. Tak abych neviděla toho, kdo mě tak děsil. Párkrát jsem se zhluboka nadechla. A pak sklopila zrak. Spatřila jsem ho. Stál tam. Stál tam Honza. Ihned si mě všiml a nepatrně na mě svou pravou rukou mávl. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Nemám jen halucinace? Nejsem ve snu? Hlavou se mi hnalo spoustu otázek. Otočila jsem svůj pohled na hodiny, čas se vzhledem ke tmě venku zdál v pořádku. Podala jsem si malé zrcátko ze stolu a začala zkoumat svůj odraz v něm. Vše se zdálo být tak já by mělo. Nic zvláštního. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že ve snu nejsem. To by ale znamenalo, že jsem opět viděla ducha. 

Vrátila jsem svůj pohled na Honzu. Pořád tam stál. Rukou mi naznačoval, abych ho pustila dovnitř. To jsem ale udělat nemohla. Nejen, že byla doma mamka, ale on byl přeci mrtvý. Nechtěla jsem ho ve svém pokoji. Naháněl mi strach. Zároveň jsem si s ním, ani vlastně nevím proč, chtěla promluvit. Zdálo se, jakoby vůbec nevěděl, že je pravděpodobně neživý. Je tohle vůbec možné? Aby duch nevěděl, že je duch? 

Ve svém mobilu jsem našla jeho číslo. Byl to jediný způsob jak s ním mluvit. Z okna jsem viděla, jak ihned zašmátral rukou ve své kapse, ze které po chvilce vytáhl mobil. Přijmul hovor.  Chtěla jsem něco říct, ale v té chvíli jako bych oněměla. Nešlo to. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku.

,,Debí?" polekaně jsem sebou škubla, když se z mobilu ozval jeho hlas. Zněl pořád stejně. Žádná změna.

,,Slyšíš mě?" ptal se, když jsem stále mlčela. Nahlas jsem polkla a pak konečně rozklepaným hlasem promluvila.

,,Jo, slyším"

,,Co se děje?" nic nechápal. Přemýšlela jsem jak mu to říct.

,,Jsi mrtvý" vypadlo ze mě najednou.
Jeho tvář se zkřivila do šokovaného výrazu.

,,Cože? Jak to myslíš?"