FOUR [CZ] L.S.

Steal My Girl

Louis
"Tak se měj hezky a hlavně volej!" loučila se se mnou máma před budovou Hogwardské střední.

"Ano mami, neboj. Budu volat, nebudu dělat žádné pitomosti, budu se učit. Ale teď už mě nech jít." prosil jsem jí.

Neberte to špatně. Svojí mámu mám rád, ale už jsem se nemohl dočkat až zase uvidím po tak dlouhé době svojí přítelkyni a svého nejlepšího kámoše.

"No jo, Boo, já vím, dlouho ses neviděl s El. Tak utíkej." zasmála se.

"Děkuju, mami, miluju tě." dal jsem jí pusu na tvář, vyndal si tašky z kufru auta a pospíchal, abych se mohl nahlásit na vrátnici.

"Dobrý den, paní vychovatelko. Já se chci nahlásit. Jsem Louis Tomlinson, pokoj 126." řekl jsem, když jsem se dostal do budovy internátu.

"Louis Tomlinson... Jo, tady tě máme. Můžeš jít." řekla mi paní vych a já popadl tašky a běžel do prvního patra.

"Ahoj Zayne!" rozrazil jsem dveře od našeho pokoje.

"Loui! Rád tě vidím, brácho." vykřikl Zayn a vtáhl mě do svého medvědího obětí.

Ne. Nejsme gayové. Ale po tom, co už jsme v této škole strávili dva roky, jsme si spolu vytvořili dá se říct skoro sourozenecký vztah.

"Jak se máš, kámo? Od půlky srpna ses neozval." zeptal jsem se ho.

"Sorry. Byli jsme s našima na dovolený a nebyl tam ani signál, natož WiFi, takže jsem se neměl jak ozvat." pokrčil rameny.

"To jsi přežil?" smál jsem se.

Zayn je jeden z těch lidí, co nedají mobil z ruky.

"No, jako bylo to fakt krušný. Třeba, až ti řeknu, co se mi stalo v lese!"

"Fajn, pak pokecáme, ale já bych teď... " začal jsem vyhýbavě.

"Chtěl jít za El." dokončil za mě Zayn. "Padej." praštil mě do ramene.

Pospíchal jsem na patro, kde měly pokoje holky. Už jsem se nemohl dočkat, až Eleanor uvidím.

Harry

"Nechcete tam přece jen jít se mnou?" přemlouval jsem rodiče ztrápeně. "Alespoň na pokoj, potom můžete sednout do auta a..."

"Zlato, takhle je to lepší. Copak bys chtěl, aby se ti kluci posmívali, že s sebou taháš rodiče?" mluvila na mě mamka, jako na pětiletého kluka, který se bojí jít k doktorovi.

"Neboj se, Harry, to zvládneš." povzbuzoval mě táta.

Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že když si něco vezmou do hlavy, tak s nimi stejně nepohnu.

"Tak jo, mějte se hezky, já vám budu volat a snad to bude dobrý a .." drmolil jsem pátý přes devátý a snažil se zadržet slzy, které se mi tlačily do očí.

"Nedělej z toho takovou vědu, Hazz." smála se mamka. "Za dva týdny se uvidíme. To uteče, jako voda."

"Dobře, tak ahoj." řekl jsem, vzal si kufr a vydal se do budovy internátu.

Byl obrovský. Měl čtyři patra a obrovská okna. Navíc byl vymalovaný nějakou béžově-růžovou barvou. Vůbec se mi tam nechtělo.

Zhluboka jsem se nadechl a zatlačil do dveří, aby se otevřely.

Šel jsem chodbou, kde nikdo nebyl. Nutně jsem se potřeboval někoho zeptat, kam mám dojít. Na konci chodby bylo schodiště.

No výborně, Harry. Sem ses určitě měl dostat.