Distance 2 // calum hood

27

Calum a Emily seděli na posteli ruku v ruce a připravovali se na návštěvu jeho matky.

Emily byla celkem nervózní a nevěděla, co od jeho matky čekat.

„Em?" zeptal se Cal.

„Hm?" zvedla k němu hlavu.

„Nenervuj se, moje mamka tě bude mít ráda," špitl.

„Jak si tím můžeš být tak jistý?" zeptala se.

„Říkal jsem ji o tobě a ukazoval jsem ji naše fotky, jediné co mi řekla bylo, ať se tě držím," pousmál se do země.

„Calume, promiň mi to," špitla a objala ho.

„Neomlouvej se, není důvod," odpověděl.

„Ale jo, to dítě, to byla moje chyba," zamumlala do jeho trička.

„Nebyla to chyba Em, já jsem rád, to dítě nás víc sblíží," pousmál se a hladil ji po zádech.

„No právě Cale, je to šílený, vlastně se ani neznáme," zakroutila hlavou.

„Vím o tobě všechno co potřebuju Em," odpověděl.

„Tím já si nejsem tolik jistá," pošeptala Emily.

„Co to plácáš Em?" zeptal se Calum.

„Promiň, já nevím co říkám, to to těhotenství, bojím se, že s tím dítětem zůstsnu sama," odpověděla.

„Nikdy tě tu nenechám samotnou s mým vlastním dítětem Emily, slibuju," pošeptal a políbil ji.

„Tak d-dobře," naznala s úsměvem.

„Věříš mi to?" zeptal se Calum.

„Jo, věřím Calume, ale jestli tu se mnou nebudeš, když budu rodit, tak je konec, jasný?" nadzdvihla jedno obočí.

„To stihnu Em, určitě jo," pousmál se a začal ji opatrně líbat.

Z toho je přerušil domovní zvonek.