ONI si hráli

Vyhrožování

Bylo ráno a já jsem jel ve vlaku. Jel jsem domů od babičky. Neměl jsem rád vlaky, ale zvykl jsem si. Opíral jsem si hlavu o okénko a chtělo se mi spát. Taky jsem ten vlak skoro nestihl, takže nevypadám zrovna nejlíp. Svoje hnědé vlasy mám jak hnízdo a původně oříškové oči jsem ani nemohl otevřít.

Přemýšlel jsem co budu dělat až budu doma. Měl jsem jen jednoho staršího bratra Connora. Bylo mu tenhle měsíc 19. No jo o dva roky starší než já a já nevěděl jestli se mu mam smát nebo naopak závidět, že už je dospělý.

Ve vlaku se ozvalo nádraží kde jsem měl vystoupit. Zvedl jsem se i s věcmi a cpal se mezi lidi, div se mě nelekli. Vypadal jsem jak zombie. Viděl jsem dokonce rozmazaně a cítil jsem se jak opilý. Konečně jsem našel východ. Venku jsem pozoroval auta jestli tam náhodou není čekající máma. 

,,zlatíčkoooo!" Ozvala se a já si připadal jak rajče. Máma stojící vedle modrého Renaultu dělala jak kdyby mě rok neviděla. Hned jsem šel za ní. Těšil jsem se do auta, protože od nádraží bydlíme docela daleko, takže jsem si mohl v autě pěkně prospat.

A taky se stalo. Jen otevřu oči a všude jen Londýn. To mi řeklo, že už jsme doma. Naše auto zastavilo u novějšího paneláku, kde jsme bydleli. Trochu jsem se Prospal takže to bylo lepší než v tom prokletém vlaku. Tentokrat jsem nebyl jako zombie spíš jsem si připadal jak terminátor. Bral jsem věci z kufru a jen běžel k domu. Udělal jsem to tak, že se mi musela smát i máma. To mi absolutně nevadilo, protože svojí mámu jsem miloval. Ale i tak bych byl radši kdyby si všímala svého a tolik se mi nesmála. Vždyť jsem byl víkend pryč. To je přece hodně ne?!

,,Zvoním, zvoním, zvoním.." Říkal jsem když jsem bratra doslova spamoval. Chudáček vyšel otevřít v županu a s kartáčkem v puse. Mohl jsem se počůrat smíchy. Ještě k tomu když měl i ručník na hlavě, no to si snad dělal srandu. Na čem by tak měl ručník? Na té trávě?
,,Buď rád, že jsem ti otevřel ty harante." To mě urazilo. On mi nemá říkat harant. To jsem si pořád opakoval v hlavě. Vešel jsem teda na jeho přání do dveří a kliknul na tlačítko od výtahu. Když máma dokončila svoje pusinkování bráchy, šla za mnou aby ten výtah taky stihla. Ve výtahu jsme měli zrcadlo velké přes jednu celou stranu. Stačilo se do něj jen trošku zaměřit. Vypadal jsem strašně, že jsem se radši otočil k němu zády.

,,Šesté patro" bral jsem nohy na ramena a pospíchal ke dveřím, které ten dement nechal otevřené. Věci na vaření, které babička dala mámě jsem hodil do kuchyně, věci na mytí do koupelny a nakonec moje věci do mého vysněného pokoje. Lehl jsem si a ani se nehnul. Když v tu náhle přišla máma se seznamem na nákup. Bylo teprve jedenáct hodin poledne a ona po mě chtěla abych šel nakoupit různé ingredience na oběd.

,,Nééé!" Zamumlal jsem. Máma zklamaná přemýšlela co s tím. Ona na mě hodila ten svůj pohled až mi jí bylo líto tak jsem jí ten seznam sebral a řekl, že za chvíli vyrážím. Máma mi darovala vzácnou pusu na tvář. Hned po ní jsem šel do koupelny. Opláchnul jsem si obličej a upravil vlasy. Když jsem je konečně měl tak aby mi nepadaly do obličeje mohl jsem vyrazit. Bylo září a velký hic takže jsem mohl jít v pohodě v triku a kraťasích.

,,Měj se!" Zavolal jsem a s igelitovou taškou šel. Bylo to až v centru města, takže jsem musel jet metrem čtyři zastávky. Konečně přijelo a já se mohl rozhlížet po sedadle kam si sednout. Konečně jsem se cítil úplně v pohodě. Sednul jsem si k okénku i když v metru není co prohlížet a jen čekal až se řekne moje zastávka. Konečně zazněla a já mohl vystoupit. No... Ne, že mohl, bylo to težké když se na mě rvala další hromada lidí. Když jsem se dostal skrz je hledal jsem východ k centru města. Otáčel jsem se na patě a konečně to našel. Nadechnul jsem se čerstvého vzduchu venku a šel do obchodu z potravinami. Najednou cítím náraz.

,,Dáváš vůbec pozor?!" Ozve se. Kouknul jsem se víc nahoru a tam stojí kluk, kterého bych typoval i na podobný věk jako mám já. ,,Hele zas tolik se toho nestalo." Řekl jsem s pohodou a chtěl jít dál. Ale on si mě odvedl ven a někam za roh s tím, že mě bolestivě držel za ucho a vedl mě. ,,Si myslíš, že jsi tady nějaký šéf nebo co to do tebe vjelo jako?! Na mě si nebude nikdo dovolat mladej!" Začal na mě řvát. Hned jsem měl ten pocit, že mi fakt už vlepí. A taky se napřahoval. ,,No? Tak do toho vlep mi za to, že jsem do tebe omylem vrazil!" Najednou se zastavil. Jeho to zarazilo. Kousal se do jeho měkkých rtů a zíral na mě. Asi vymýšlel co má říct. ,,Ještě si na mě takhle dovolíš tak si můžeš hned začít šetřit na náhradní zuby!" Odkopl mě a já spadl na zem. Otevřel jsem jedno oko kdyby mě náhodou chtěl ještě nakopnout, ale on se pak tvářil tak nevinně. Podal mi ruku s větou ,,Omlouvám se ti.. Trochu mi to ujelo." Udiveně jsem se zatvářil. Co to do něj jako vjelo? Chytl jsem se jeho ruky a on mě zvedl. Všímal jsem si jeho změny nálady. Pak jsem se rozesmál.

,Hej co se mi jako směješ?!" Zase ji změnil a já se mohl zbláznit. Smál jsem se tak, že jsem se z toho skoro posadil. On se mi pak začal představovat. ,,Jsem Mike a ty?" Zarazil mě. Koukal jsem se kolem sebe, ale ono to fakt bylo na mě. ,,Robbie..." Pousmáli jsme se na sebe jak kdybychom se znali léta. Nabídl mi, že mi pomůže s nákupem za to co udělal. Kývl jsem, že ano. Proč by ne jako? Zasloužil si to. Vešli jsme do obchodu a on vzal malý košík. Já mezitím vyndal seznam ingrediencí.

,,zelenina." Podívali jsme se na sebe a šli jsme za zeleninou. On bral jakoukoliv zeleninu a já se opřel o košík a začal se mu smát. To, že vidí nápis ,,zelenina" nemusí brát všechno co vidí.
,,stačí okurka, ale nevadí." Řekl jsem mu s úsměvem a on na mě hodil vražedný pohled. Nechal to být a šli jsme dál. Když jsme měli všechno mohli jsme jít už k pokladně. Zaplatili jsme a mohli vyrazit ven. Už jsem musel jít domů, nechtěl jsem mít oběd tak v pět hodin. ,,Hele tak díky už musím jít!" Řekl jsem mu. On se na mě začal dívat udiveně a přitom naštvaně. ,,Koukej říct tvojí mámě, že jsem ti pomáhal!!!" Jako co? Tomuhle jsem se divil a smál se. On se ke mně přiblížil a vzal mi mobil.

,,Co si to dovoluješ? Právě si mi sebral mobil!" Zavolal jsem. On mi ho odemknul. Měl jsem si tam dát heslo. Zajel mi do kontaktů a hned tam psal svoje číslo. To mě uklidnilo. ,,kdyby mi chtěla poděkovat tak ať zavolá." No to si dělá srandu. Až tak? Začal jsem se znova smát. ,,No jo no jo..." Řekl jsem mu mezi mým smíchem. Rozloučili jsme se krátce a já mohl jít. Konečně svoboda i když jeho společnost byla příjemná. Nevim proč.