Another

006

„Ginevro, já-já nemůžu uvěřit!" křičela mamka a vlasy měla divoce rozcuchané. Ve tváři byla nesmírně rudá a já se před ní téměř krčila, „nikdy bych nevěřila, že dokážeš udělat něco takového! Já myslela, že jsem tě vychovala dobře! Co sis jako myslela, že tady děláš? A ten kámen! Co kdyby to někdo viděl?!"

„Já-" začala jsem opatrně, ale mamka mi nedala možnost dál mluvit. V ruce držela svou hůlku a odhrnula si z tváře potem smáčené vlasy.

„Já už nic nechci slyšet! Je ti teprve jedenáct! Myslela jsem, že ležíš v posteli a lituješ alespoň trochu toho, co jsi udělala, a ty místo toho utečeš!" Už mnohokrát jsem viděla mamku takhle vytočenou, ale nikdy ne kvůli mně. Vždy takhle křičela na dvojčata a někdy na Rona, ale nikdy ne na mě. Bylo to tak zvláštní.

„Percy mě vyprovokoval! Urážel Freda a-" cítila jsem sucho v ústech a hlava se mi točila. Do očí mi svítil měsíc a já pravidelně mrkala, abych zahnala slzy.

„Ano, Percy! Jediný na koho mohu být hrdá! Jak ten by mohl urážet Freda?" vyhrkla mamka a divoce máchala rukama, aby dodala každému slovu na síle.

„Říkal, říkal že," řekla jsem a v hlase mi šel slyšet přícházející pláč. Stiskla jsem pevně rty a snažila se být silná. Dělalo se mi zle od žaludku a měla jsem pocit, že se mi každou chvíli roztříští hlava.

„Nebuď směšná, Ginny!" zařvala na mě rázně a já pochopila, že nic nechce slyšet. Ne ode mně. Náhle jsem se nenáviděla, že jsem vycházela vůbec z pokoje, abych se podívala, kdo je v předsíni. Poraženě jsem sklopila hlavu a poslouchala ticho, které se náhle všude rozhostilo.

„Je ti jasné, že tě za tohle čeká trest?" řekla mamka klidněji, avšak ani trochu se to nepodobalo jejímu normálnímu hlasu.

Narovnala jsem se a vzpomněla si, co všechno Percy řekl. Bylo jedno, jestli mamku teď naštvu ještě víc. Stejně mě trest nemine a tak proč se nezkusit alespoň z části obhájit? Proč by Percy měl vyjít jako naprostý andílek? Nebýt jeho nic by se nestalo! Kdyby spal a neotevřel to hloupé okno.

„Percy, řekl, že-" začala jsem, ale někdo mě přerušil.

„Řekl jsem ji, že nemá odvahu, mami," trhla jsem sebou, když jsem zahlédla Percyho stojícího na schodech. Nohy se mu třásly a v očích měl slzy, jako kdyby udělal něco nevýslovně hrozného,„vyprovokoval jsem, ji tedy za všechno nesu odpovědnost já."

Nevěřícně jsem si ho prohlížela. On se přiznal? Proč to udělal? Čekala jsem, že se schová a vše popře. Že nasadí svůj úlisný úsměv a bude za to největší zlatíčko.

„Ovšem to," začala pomalu mamka a tikala očima ze mě na Percyho. Z jejího hlasu sršelo překvapení a nevěšícnost nad tím, co právě Percy řekl, „to Ginny nedávalo sebemenší právo."
Polkla jsem a dívala se na Percyho, který téměř omdlel. Ještě tu byla ta horší část. Část o Fredovi. Část, která mi to právo dávala. Viděla jsem v očích Percyho strach a zaváhala. Mám říct i to? Mám mu ublížit? Vždyť je to můj bratr a sám se přišel přiznat, i když to byl jeho první prohřešek a řekl sotva čtvrtinu. Avšak on mi taky ublížil, byla to jeho chyba, nebo zato celé můžu já? Kdybych se ovládla. . .

Má Ginny říct mamce i zbytek? Nebo raději mlčet a nepodrazit tak Percyho? Ovšem jaký dostane trest?
A) Ano
B) Ne

Tak teď jsem upřímně hodně zvědavá:D

- kapitolka je brzy, takže nevím, kdy bude další:D píšu podle nálady a zrovna teď tenhle příběh absolutně miluju:3

- už mámě 3K:33 ♥ To je tak nádherné:O:3