Let motýla

2. kapitola

Přidávám další kapitolku, ne tak dlouhou, jako je ta první. Anna a David se sbližují, tak si to užijte :) Za jakékoli názory, připomínky, komentáře,... budu moc ráda :) LL. 

__________________________________________________________

„Anno?" ozvalo se za mnou jen pár dní poté, co jsem potkala Davida v tom obchodě. Chodbou se rozezněla harfa. Otočila jsem se a spatřila ho. Respektive nejprve jeho zelené oči jako smaragdy zářící v šeru školní chodby jako oči kočky ve tmě, a pak až zbytek obličeje a celého těla.

„Davide, ahoj." Vydechla jsem, co nejhlasitěji to šlo. Rychle jsem zatřepala hlavou a podívala se spíš za něj, abych zase neztratila rovnováhu.

„Slyšel jsem, že máš na starosti ten maškarní ples." Usmíval se David.

„To mám, máš nějaký nápad?" zeptala jsem se a dělala, že mezi knížkami, co jsem měla vyskládané na ruce, hledám zápisník a tužku. A to jen proto, abych se mu nemusela podívat do očí. Nevím, jestli jsem byla jen srab, zkrátka mi ty oči, i když byly nádherné a hluboké, naháněly zvláštním způsobem hrůzu.

„Vlastně jo, ale je toho víc, víš? Mohla bys se mnou po škole jít někam ven?" zeptal se David milým a přátelským, ale přesto tím chraplavým a hlubokým hlasem. Udiveně jsem zvedla hlavu a vykulila oči.

„Ven? V tomhle počasí?" hodila jsem hlavou směrem k oknu. Můj údiv ovšem patřil tomu pozvání, ne počasí, které mi bylo v tuhle chvíli celkem jedno! Za oknem byl sice sníh, ale venku bylo plus dva stupně a mrholilo. David se tam podíval a potom pokrčil rameny.

„Tak tě můžu někam pozvat." To jsem vykulila oči víc a ještě ke všemu mi spadla čelist. Hlásek někde vzadu v hlavě křičel, ať se chovám jako civilizovaný a vychovaný člověk, ne jako neandertálec. David se na mě koukal s celkem pobaveným výrazem a ušklíbl se.

„To mě zveš na rande?" podivila jsem se nahlas. David na mě mrkl.

„Říkej tomu, jak chceš."

„Ok, ale rande tomu říkat nebudu, takže to není rande. Jasný?" zamračila jsem se na něj. Už zase jsem drmolila! Zasmál se a pak pokýval hlavou.

„Dobrá, žádný rande." Zamával mi, když jsem se zvoněním běžela do třídy.

Po obědě jsem na něj počkala před hlavní bránou školy a litovala, že jsem si nevzala rukavice, neboť mi mrzly prsty u rukou.

„Čekáš dlouho?" ozval se hlas za mnou.

„Ne, nečekám, teď jsem přišla." Usmála jsem se někam na oblast jeho krku.

„Tak jdeme? Myslím, že dobrá je kavárna U Draka. Byla jsi tam už?" zeptal se a vedl mě velmi známou cestou do centra na náměstí. Celou cestu jsem nemluvila, nějak jsem netušila, co mu mám říkat. Mluvil David a já byla ochotná odpovídat, když se zeptal, ale sama od sebe jsem neřekla ani pípnutí!Byla jsem z celého toho pozvání ještě pořád trochu mimo.

„Děje se něco?" zeptal se u kavárny.

„Proč?" zeptala jsem se a nakoukla oknem do místnosti, zdali je volný ten stůl úplně vzadu, kde by nás nikdo neslyšel.

„Normálně mluvíš hodně, teď jsi neřekla ani slovo." Vysvětlil David. Sakra! Ten kluk je všímavější, než jsem si vůbec myslela. Měla bych ho nějak uklidnit, že je všechno v pořádku, ale ve lhaní jsem byla stejně dobrá jako v matice (totiž vůbec), takže jsem to radši vzdala a pokrčila jen rameny.