Let motýla

44. kapitola

„Annie!" jeho překvapení bylo očividné. Rozběhla jsem se k němu a padla mu okolo krku. Jeho objetí bylo silné a mně v něm bylo dobře. Tak dlouho jsem nebyla v jeho náručí, že mě z toho odloučení téměř píchlo u srdce.

„Nezdržím se dlouho, přišla jsem tě varovat před Eldorfem a ostatními," vydechla jsem stále v jeho náručí. David mě od sebe odtáhl a podíval se nechápavě mně do očí.

„Varovat? Co se chystá?" zeptal se obezřetně.

„Oni...mají pocit, že jsi... příčina mých problémů, táhnou sem, chtějí bojovat. Kde máš zbytek rebelů?" ptala jsem se honem. David mě úplně pustil z náruče a vyhlédl z okna. Udělala jsem to samé. Z jeho okna byl skutečně výhled přesně na to místo, kde mě Victor včera nechal jít samotnou. Můj kůň tam pořád někde byl, Victor ho musel uvázat ke stromu, slyšela jsem pofrkávání. Ale Victor tam už určitě nebyl. Nikdo tam nebyl.

„Oni jsou jinde, jsme schválně oddělení," řekl.

„Ne! Ne, tohle neříkej!" zaprosila jsem a v očích se mi zračila panika. Jak se může ubránit sám proti přesile? Ani já bych mu nebyla nápomocná, což ani nemůžu. Přísahu jsem nesložila, ale proti Eldorfovi nepůjdu, to by nebylo fér vzhledem k tomu, že to se mnou celou dobu mysleli dobře. Lhali pro moje dobro. Co se to říká o milosrdné lži?

„Umím se bránit, několikrát jsem stál proti přesile," uklidňoval mě.

„Davide, ale oni jsou silní, jsou dobří. Vždyť víš sám, co umí. Tak... víš co? Uteč!"

David se zasmál. „Annie já nemůžu. Jsem tu vězněný. Nedostanu se ven, nejde to. Brání tomu kouzlo..." Jeho pohled byl milosrdný.

„Kouzlo, jasně. Zatraceně!" zaklela jsem a rozhlédla se po pokoji. Byl velký a bylo tu i pár míst, kam se mohl schovat. Ale když jsem mu řekla, a se schová, jenom se na mě zamračil se slovy: „Nebudu se schovávat jako nějaká zbabělá baba! Když přijdou, budu bojovat."

Chtěla jsem se s ním hádat, že se jim přece nemůže takhle vydat, ale nedokázala jsem ze sebe dostat jedinou hlásku. Najednou jsem dýchala mělce a bolelo mě celé tělo. V duchu jsem zahlédla Davida, jak leží poražený a smrtelně zraněný na zemi a čeká na smrt. Už jednou takhle zraněný byl a já ho zachránila, ošetřila jsem ho a vystavila se tak riziku, ale proč jsem měla pocit, že tentokrát to udělat nemůžu?

Celé tělo mě bolelo z pocitu, že ho ztratím. Bylo to nesnesitelné, nemyslitelné, neskutečně bolestivé. Po tvářích se mi kutálely slzy a já jsem nebyla schopná se pohnout.

„Annie!" zatřásl se mnou David.

„Já... ty... nesmíš umřít..." vzlykla jsem. Potom jsem se sebrala a rozkázala mu to: „Ty nesmíš umřít, rozumíš? Nesmíš!" Přes clonu slz jsem ho viděla rozmazaně, ale i tak vím, že se na mě srdečně usmál a znovu si mě pevně přivinul na svou hruď.

„Já neumřu, Annie. Už kvůli tobě neumřu."