Let motýla

19. kapitola

David je zpátky!! :) Potřebovala jsem ho nějak dostat zpět do Annina života, protože (buďme upřímní), zamilovaly jsme si ho všechny (dobře, já určitě!). Takže David je zpět a ačkoli stojí na opačných stranách, láska hory přenáší :) Užijte si to :) LL. 

_____________________________________________________________

Během dalších několika dní se se mnou bavil pouze Eldorf, občas Emma a Irma. Ostatní, ačkoli jsem tomu nerozuměla, ze mě nejspíš vycítily nejistotu a drželi se zpátky. Mluvili se mnou, jen když museli. S Eldorfem jsem dál trénovala, kdykoli jen v domě začalo být dusno a Irma mě učila vařit místní jídla.

Ovšem po těch pár dnech mě to celé přestalo bavit a šla jsem si zatrénovat na louku sama. Prošla jsem lesem nahoru na rozlehlou louku pokrytou zelenou trávou jako vystřiženou z anglického venkova. Tu louku jsem si oblíbila.

Byla jsem tam asi hodinu, když se pomalu ale jistě začal zvedat vítr. Nevadilo mi to, aspoò si zkusím trénovat střelbu s odporem větru. Ale jelikož jsem se ráno tak trochu nepohodla s Emmou, nešlo mi to. Začínala jsem si uvědomovat, že moje dovednosti stimuluju a pobízí moje nálada a moje pocity. A jelikož jsem dneska měla náladu mizernou, nešlo mi to vůbec!

Najednou jsem si začínala uvědomovat, že se vítr změnil. Začínal ustávat, tedy aspoò kolem sebe jsem to tak cítila, ale když jsme zaklonila hlavu a podívala se na stromy v lese, kývali se v mnohem silnějším poryvu, než v jakém jsem stála já. Začala jsem se otáčet a pozorně se rozhlížet kolem sebe. Eldorf mě naučil, že tu není tak bezpečno jako u mě na zemi a že bych se měla držet vždy na pozoru.

Jenže tohle bylo jiné. Můj šestý smysl mi říkal, že se nemusím bát. Že to, co způsobilo tu náhlou změnu větru, mi neublíží. Opět jsem se pečlivě rozhlédla kolem a na druhé straně louky, mezi lesem a trávou, jsem zahlédla stát postavu ve stříbřitě šedivém plášti a se zlatými vlasy. Jemně jsem nakrčila obočí. Tohle nemohla být pravda! Co tu chce?

Jakoby věděl, že jsem ho poznala, zvedl ruce v rezignačním gestu a udělal pár kroků směrem ke mně. Okamžitě jsem stála v pozoru, luk připravený.

„Přicházím v míru." Zavolal na mě známý hlas a kolem mě se rozezněla harfa. Ten pocit byl tak bolestný a úžasný zároveň, že mě to na malý okamžik odzbrojilo. Dokud nepromluvil, mohla jsem ho pouze považovat za výplod mé fantazie, ale teď? Nebyl pochyb, že to byl on! Byl tak skutečný, jak jen to bylo možné, jeho hlas mu dodával na věrohodnosti.

„Zpátky!" řekla jsem ostře. Cítila jsem, jak mi svaly v těle povolují a jak se mi hlavou honí všechny ty vzpomínky, které jsem tam úspěšně zastrčila až úplně dozadu asi před měsícem. Všechny, jedna po druhé, se nořily na povrch, aby mě mohly znovu zranit.

„Annie, musím s tebou mluvit." Jeho hlas byl naléhavý, prosebný, nádherný. Stejně tak jako on sám. Přestože z něj vyprchala jakási jiskra, pořád to byl ten anděl, do kterého jsem se tak bláznivě zamilovala.

„Říkám zpátky." Zasyčela jsem silněji. Ve skutečnosti se mi ovšem chtělo běžet přímo k němu a sevřít ho pevně v náručí. Věděla jsem jistě, že i přes to, že stojíme proti sobě, že i přesto, že mi o sobě celou dobu lhal, věděla jsem víc než jistě, že bych mu dokázala odpustit.

„Věnuj mi deset minut." Zaprosil.

„To nejde!" můj hlas ztrácel na síle, byla to otázka vteřin, kdy se zlomí docela. „Bože, Annie, já to takhle nevydržím! Celou dobu si vyčítám, že jsem ti to nemohl vysvětlit. Že jsem nebojoval!" Zněl zoufale. Snad zoufaleji než já. Povolila jsem ruku s lukem a spustila ho. Hlavu jsem sklopila k zemi a zavřela oči. Slyšela jsem šustění, jak se pomalu, ale svižně blížil trávou.