Let motýla

20. kapitola

Trvalo pár dní, než jsem šla na louku opět zkoušet, tentokrát ale jsem nešla sama. Vzala jsem s sebou Emmu. Doufala jsem, že tento malý výlet jen ve dvou prolomí to šílené napětí, které mezi námi bylo od té neshody den po mém příjezdu. Také jsem si včera večer sedla za stůl a napsala mámě sáhodlouhý dopis o mém pobytu na „letním táboře". Popsala jsem jí dokonalou krajinu kolem, popsala jsem jí všechny, kteří mě teď obklopují, a na konec dopisu jsem je všechny namalovala. Samozřejmě bez špičatých uší.

Věděla jsem, že mi nemůže odepsat a že já se nedozvím, jestli je v pořádku, ale poprosila jsem jí, a pozdravuje Vicky, Nikol a Rebecu. Dopis jsem potom předala Eldorfovi, který slíbil, že se k mámě dostane.

„Dneska budeme trénovat tvojí moc, bereš?" Povídá Emma s otázkou na konci, ale já jsem věděla, že ona se mě neptá. Bylo to konstatování.

„Fajn. Trénovat moc." Oddechla jsem si, stoupla si do stabilní polohy a zaměřila se na zhruba půlmetrový kámen asi deset metrů od nás. Emma stála kousek ode mě a soustředila se také na kámen.

Zavřela jsem oči a v duchu si vybavila ten kámen. Pak jsem natáhla ruku a velmi silně jsem s ní máchla zleva doprava. Kámen se vznesl kousek nad zem a pak prudce přeletěl asi dvacetimetrovou vzdálenost ze svého původního místa.

„Páni!" žasla Emma. Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Tvoje moc je vážně silná. Je zajímavé, jak lehce a s klidem ji umíš použít, jakoby si to trénovala od mala." Usmála se na mě.

„Aha." Přikývla jsem.

„Teď já." řekla a otočila se čelem ke stejnému kameni. Potom, aniž bych to zaregistrovala, se najednou ocitla vedle toho kamene. Během zlomku vteřiny tam prostě stála a usmívala se.

„Ty ses tam snad přenesla!" žasla jsem ohromeně.

„Ne, jen jsem dokázala vyvinout takovou rychlost, kterou nejsi schopná zaznamenat. Vlastně, mně to připadá jako věčnost, než se k tomu kameni dostanu." Ušklíbla se na mě.

„A jak to vypadá, když běháš pomalu?" zeptala jsem se. Emma se zvedla z kamene a potom mi dala gestem ruky jasně najevo, a jí pozorně sleduju. Zaměřila jsem se na její červený pláš. Najednou se Emma proměnila v barevnou skvrnu a během vteřiny stála zase vedle mě. Bylo to neskutečné.

„Tomu říkáš pomalé?" zasmála jsem se.

„No jistě. Když máš takovouhle moc, zvykneš si na to, že chůze je velmi, velmi vleklá a běh, myslím ten normální, ten, který dokážeš vyvinout třeba ty, trvá zkrátka moc dlouho. Já svou moc trénuju od pěti let." Vysvětlila mi. Proto byla tak dobrá. Měla na trénink spoustu času. Celé dětství, celé dospívání.

„Kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se.

„Nedávno mi bylo osmnáct." Pokrčila ledabyle rameny.

„Mně bude osmnáct v srpnu." řekla jsem jen tak. Emma se na mě podívala a potom si upravila neposednou kudrlinku za ucho.

„Podívej. Já teď poběžím velmi, velmi pomalu a ty mě zkusíš svou mocí odmrštit. Rozumíš?" Přikývla jsem. Nechtěla jsem Emmě nějak ublížit, ale něco mi říkalo, že i když bude – podle jejích slov – velmi, velmi pomalá, stejně se netrefím.

„Tak jo. Připravená?" zeptala se Emma, která už byla přikrčená a nachystaná.

„Můžeš." Kývla jsem na ní a Emma v tu chvíli zmizela. Ale zaměřila jsem se na její pláš, který byl tak vínově červený, že nádherně kontrastoval se zelenou trávou. Dvakrát jsem máchla rukou naprázdno, ale na potřetí jsem se zaměřila na místo kousek před ní, a když jsem máchla rukou, Emma se najednou kutálela po zemi.

„Jsi lepší, než bych čekala." Uznale přiznala a já jsem jí rychle pomohla na nohy. Oklepala si dlouhou sukni a pak se podívala do nebe.

„Děkuju." řekla jsem tiše a také jsem zvedla hlavu. Po nebi se honili bílé mraky načechraní jako beránci a Emma to fascinovaně sledovala.

„Vidíš ty mraky?" zeptala se mě, z oblohy ovšem nespustila oči.

„Jsou krásný, viď?"

„Ne, to nemyslím." Zavrtěla hlavou. „Nevím, jak je to možné, ale podle seskupení mraků poznám, že se něco bud dít. Třeba teď je nablízku někdo z nepřátel." řekla Emma klidně, narovnala hlavu a obezřetně se rozhlédla kolem. Udělala jsem to samé. Ale ani jedna z nás nikoho neviděla.

„Zvláštní, přísahala bych, že někdo byl schovaný v lesích." V tu chvíli jsem si uvědomila, že to byl možná zase David a že se zase stáhl, když viděl, že jsme na louce dvě. Ale jak ví, kdy tu jsem? To táboří nedaleko?

„Jak daleko odtud je nejbližší tábor nepřátel?" zeptala jsem se.

„Několik hodin cesty. Pokud jedeš na koni, trvá to pár hodin." Pokývala hlavou Emma a pak se na mě pátravě zadívala. „Proč se ptáš?"

„No, třeba byl někdo na výzvědách." Snažila jsem se to zamluvit. Ovšem Emmin pohled byl velmi přísný a pátravý. Tak jsem se zase rozhlédla a skutečně jsem mezi stromy zahlédla cíp stříbřitě šedivého pláště. Rychle jsem Emmu otočila zády k tomu místu a začala jsem si vymýšlet.

„Výzvědy, rozumíš? Když by někdo třeba chtěl vědět, co děláme, jestli připravujeme nějakou taktiku nebo tak." Mlela jsem. Emma mě sledovala s odlehčeným výrazem ve tváři a pak se začala smát.

„My už taktiku dávno máme!"

„Máte?" zaváhala jsem a koutkem oka zašilhala k lesu. David tam už nebyl.

„No jistě! Dokonce jsme tam počítali i s tebou, ale myslím, že tvoje postavení budeme muset přehodnotit. Předčíš naše očekávání." Vysvětlila mi trpělivě. Trochu zmateně jsem se na ní podívala.

„Jaké mám postavení?" zajímala jsem se.

„Zítra večer je rada, na které se všechno dozvíš." Slíbila mi Emma. „Ale teď zpátky do práce!" rozkázala a dala se do běhu.