Let motýla

25. kapitola

„Anno!" slyšela jsem za sebou Eldorfovo prosebné volání a i přes déš a hustý vítr, který královna nepřestávala vytvářet, jsem zahlédla starostlivé obličeje Irmy a Emmy. Ještě jsem se naposledy ohlédla na Davida a naše pohledy se na setinu vteřiny setkaly, ale pak ho cosi zasáhlo a on se skácel k zemi.

„Davide!" vyjekla jsem a chtěla běžet k němu, ale v tu chvíli mě obepnuly silné paže a já poznala Victora. Zmítala jsem se mu a snažila se vykroutit z jeho objetí, ale jeho stisk byl silný, nedokázala jsem mu vzdorovat. Když jsem se přestala bránit, jen jsem se bezmocně dívala, jak tam David leží v bolestech, a viděla jsem rudý šíp, který mu trčel z rány na boku.

„Eldorfe, tak mu přece pomozte!" křičela jsem na Eldorfa zoufale a snažila jsem se Davida svou mocí aspoň popostrčit do bezpečí podchodu, odkud se šlo jistě na nádvoří, ale nedokázala jsem s ním pohnout.

„Je to nepřítel, Anno." Zasyčel mi do ucha Victor. Jeho paže mě stále pevně obepínaly, ale já jsem poznala, že není tak bezcitný, jak vypadá. „Střílel po nás." Dodal tiše. Zavrtěla jsem hlavou jako malé vzpurné dítě a znovu jsem se pokusila mu vyprostit ze sevření. Opět bez úspěchu.

„Proč mu nikdo nepomůže?" zaúpěla jsem nahlas a po tvářích se mi kromě kapek deště kutálely ještě horké slané slzy. Irma k nám přistoupila a začala Victora tahat mimo dostřel, za malou skalku, kde už byla schovaná Emma.

„Od toho tu jsou jiní." řekl stroze Victor, pak mě pustil a předal Irmě. Sám natáhl luk a střelil na hradby. Zřejmě zasáhl, nebo vítr se ještě zrychlil. Já už jsem nic neviděla. Vítr byl silný a déš hustý, za skalkou jsem ještě vykoukla směrem k mostu, abych se podívala, ale on tam pořád ležel.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, potřeba Davidovi pomoct byla silnější než můj strach o vlastní život, byl to pud, který ovládl všechno ostatní. A taky jsem tušila, že oni za mnou nepoběží, stejně jako poprvé. Prostě jsem sebrala veškerou zbylou sílu a vyběhla tou největší rychlostí směrem k bráně. Všechno kolem mě bylo rozmazané, dokázala jsem se soustředit jen na ležící postavu za mostem. Najednou mě moje moc poslouchala a veškeré nebezpečí jsem odvrátila jedna dvě. Za sebou jsem jen matně registrovala, že na mě někdo volá jménem, ale nedbala jsem na to. Musela jsem mu pomoct, když se k tomu ani jeho vlastní matka neměla.

„Davide! Je ti něco? Prosím vydrž, pomůžu ti." Lapala jsem po dechu a snažila jsem se ho odtáhnout do toho podchodu do relativního bezpečí. Byl těžký, ale s vypětím všech sil se mi to nakonec povedlo.

„Ann..." začal kašlat.

„Nemluv, vytáhnu ti ten šíp z rány a ovážu ti to." řekla jsem. Začala jsem mu velmi pomalu vytahovat šíp z levého boku a zároveò jsem si trhala rukáv od svojí bílé košile. Když jsem šíp vytáhla, rychle jsem přiložila na několikrát přeloženou látku a připevnila jsem mu jí tím, že jsem mu kolem boku zavázala hnědou kůži, kterou jsem měla ve vlasech.

„Jsi... dobrá." Zasýpal. Jen jsem se na něj usmála a položila si jeho hlavu na pokrčená stehna. Hladila jsem ho ve vlasech a snažila se přijít na to, jak se odtud co nejrychleji dostat. Věděla jsem, že pokud to přežijeme a dostanu se domů, budu mít zaracha minimálně do konce téhle války a navrch ještě zákaz vycházek, věděla jsem, jak zlé to bude, ale nedokázala jsem se na to soustředit.

„Potřebujeme koně." řekla jsem mu po chvilce.

„Annie, to... ne," začal David. Razantně jsem zavrtěla hlavou a neústupným pohledem ho dál propalovala. Potom jen ukázal na podchod a naznačil mi, že vlevo. Přikývla jsem. Opatrně jsem mu položila hlavu na kamennou zem, zvedla se a doběhla pro koně. Jelikož byli všichni na hradbách nebo u královny, u stájí nestál nikdo. Hledala jsem koně, který by byl osedlaný, a jednoho jsem přece jen našla. Rychle jsem ho čapla za uzdu a vyvedla ho ven do podchodu.

Potom jsem Davidovi vysvětlila, že jsem na tom v životě neseděla a že bych potřebovala pomoct. On se mezitím postavil na nohy a trochu se rozmluvil. Pořád mluvil tiše, ale aspoò už zvládl celou větu.

„Vybrala jsem jediného se sedlem." řekla jsem.

„Je můj." Davidův výraz se měl podobat úsměvu, ale ta grimasa mi spíše naháněla hrůzu. „Přijeli jsme vám pomoct, oni by vás jistě zabili!" Potom David koně popleskal, něco mu šeptl a kůň si klekl na přední.

„Páni." Vydechla jsem úžasem. David na něj tím pádem pohodlně nalezl bez větší námahy. Naznačil mi, a lezu za ním. „Jak to myslíš? Copak ty nejsi... nebojuješ..." ani jsem netušila, jak tu větu dokončit. David se na mě pousmál a zavrtěl hlavou: „Patřím k rebelům." Nebylo to zcela pochopitelné vysvětlení, nicméně nebyl čas.

„Já na tom ale neumím, jenom ti budu na obtíž, ale vždy nás oba ani neunese." Vrtěla jsem hlavou.

"Unese, o to se neboj. Ale ty se musíš vrátit ke svým, viď?" řekl tiše. Razantně jsem zavrtěla hlavou. Nehodala jsem se k nim vracet, ne teď. Ještě nejsem připravená na výbuch zlosti. A co se koní týče, koně byly krásní tvorové, ale vždycky jsem se jich bála. Víc než Spiritů.

„Neumím to, bojím se toho."

„Potřebuju tě, Annie." Jeho hlas byl naléhavý a tak prosebný, že jsem s jeho pomocí na koně vylezla, chytla se ho pod pažemi a dala mi najevo, že může vyjet. Nasměroval koně ven z podchodu a tryskem projel přes most, kolem skalky, za kterou jsem viděla jen udivené a nechápající obličeje a na které jsem stihla hodit pouze omluvný pohled, kolem lesa pak uháněl pryč od deště, větru a od šípů, které svištěly vzduchem neskutečnou rychlostí.