Let motýla

29. kapitola

Další den ráno jsem chodila jak tělo bez duše. Emma a Irma okamžitě poznaly, že není něco v pořádku a Emma za mnou celý den chodila jako ocásek a vyzvídala. Večer už jsem to vyzvídání nevydržela a musela jí všechno říct. Jen Emmě, Irma o Davidovi nevěděla a vědět nesměla.

„Včera v noci jsem byla s Davidem venku." řekla jsem jí. Můj hlas zněl chraplavě, přes den jsem skoro nemluvila. Nebylo to, jako když jsem se dozvěděla, že je zlý a že mě zneužíval kvůli svojí matce - královně, bylo to spíš jako kdybychom se rozešli. Jenže to teoreticky nebylo možné, protože jsme spolu ani nechodili.

„Byla jsi venku s... Davidem." Přikývla Emma. "Budu dělat, že nevím, o jakého Davida jde a ty mluv dál." Všimla jsem si, že už se nebojí jeho jméno vyslovit nahlas, dokonce ho neříkala ani s odporem, jako tomu bylo ze začátku. čekala, že budu pokračovat. Nadechla jsem se a všechno jí řekla. Prostě všechno. Emma na mě jen koukala a poslouchala a přikyvovala a byla tak strašně moc chápavá, až jsem měla pocit, že jí někdo očaroval.

„Proto jsi celý den taková?" zeptala se na konci mého vyprávění.

„Proto." Přikývla jsem. „Víš, co je na tom všem nejhorší? Že já na něj nedokážu zapomenout, chtěla jsem, dokonce jsem kvůli němu ublížila jiným lidem, ale nedokážu ho vyhnat z hlavy. Jako když se koukám na obraz, tak lehce se mi vybaví jeho obličej, kdykoli zavřu oči. Je to jako droga, rozumíš? Ty víš, že bys ho neměla chtít, ale chceš ho." Snažila jsem se jí popsat veškeré pocity. Pochybovala jsem totiž, že by se v téhle zemi mohla setkat s něčím podobným drogám.

„Je mi tě líto." Pohladila mě Emma po hřbetu ruky.

„Taky se lituju, vážně!" pokývala jsem hlavou.

„Ráda bych ti nějak pomohla, Anno, mám tě moc ráda a nelíbí se mi, jak se trápíš." Přiznala soucitně.

„Bojim se, že tím můžu ohrozit vás všechny." Přiznala jsem jí svou nejhorší obavu. Emma opět přikývla, ale už na to neřekla nic. Přišlo mi, že je zamyšlená a něco vymýšlí, ale jistá jsem si být nemohla.

Následujícího rána jsem vešla do obýváku a přivítalo mě sborové: „Překvapení!" Chvíli jsem na to jen zírala a nebyla schopná slova, až po pár vteřinách mi scvaklo v hlavě. Měla jsem narozeniny.

„To už je srpen?" dostala jsem ze sebe akorát překvapeně.

„Ne, ještě není. Vlastně máš mít správně narozeniny až za pár dní, ale jelikož nevíme, co přijde, tak to slavíme s tebou už teď." Vysvětlil mi Eldorf.

„Děkuju, to je... Páni!" pomalu mi všechno začínalo docházet. „Takže jdeme do boje? Zase?" zeptala jsem se honem, než se dostanu do euforie. Irma, Emma a Martin se na mě povzbudivě usmály. Eldorf uhnul očima a Darja si odfrkla. Muselo pro ni být nepříjemné být tady a přát mi k narozeninám. Victor se tvářil nezaujatě, ale když jsem se podívala na něj, zkřivil ústa do jakéhosi úsměvu. Moc jsem mu nevěřila, ale vezmi to čert!

„Nevíme jistě, chceme být připravení." Pokýval hlavou Rob, který jako první promluvil. Založila jsem si ruce na prsou a zatvářila se přísně.

„Aha, a chystali jste se mi o tom říct?" Už i Emma se dívala dolů na svoje nohy.

„Právě ti to Robert řekl." Připomněl mi Eldorf tiše, ale přísně. Zřejmě ho už moje výstupy unavovaly, nedivila jsem se mu. Ale kdyby mi nic netajil, nemusela jsem dělat žádné výstupy. Emma se vymotala a šla ke mně.

„Anno no tak. Proč nemůžeme oslavit tvoje narozeniny bez hádek?" zeptala se mě a pohladila mě po zádech. Podívala jsem se na ní a pokusila jsem se o úsměv, ale nešlo mi to. Tak jsem pohled obrátila zpátky k lidem za dortem a rozhodila jsem rukama. „Moc děkuju, že jste si vzpomněli. Ale dokud se mnou budete zacházet jako s neviditelnou, budu se tak i chovat." řekla jsem, vykroutila se Emmě a odešla jsem nahoru do pokoje. Za sebou jsem ještě zaslechla pár povzdechů, ale pak jsem jasně slyšela Emmu, jak říkala: „Tohle si nezaslouží!" Zastavila jsem se, jestli neuslyším víc. Sedla jsem si na schody.