Let motýla

11. kapitola

„Davide, mohl bys přijít?" volala jsem mu hned den potom.

„Jistě. Děje se něco?" ptal se poplašeně a v pozadí jsem slyšela pohyb.

„Nevím jistě. Hlavně přijeď co nejdřív, prosím." Už jsem nebrečela, nechtěla jsem brečet. A doufala jsem, že a se stane cokoli, udržím své emoce na uzdě i před Davidem. Prostě mu rovnou povím, kdo jsem a co umím. Rovnou mu řeknu o těch nestvůrách, co sem královna posílá, aby ohrozila město a tím pádem mě. Povím mu o všem, co se stalo a co se stane a budu doufat, že mě nezatratí na věčnost!

Přemýšlela jsem nad tím téměř celou noc, v duchu jsem si sestavila seznam pro a proti pro obě varianty a nikdy jsem nedospěla k jasnému výsledku, ale pak jsem si vzpomněla na Davidův odchod a rozhodla jsem se, že pravda bude lepší než zatajování a odchod beze slov. Věděla jsem, že ho můžu ztratit nadobro, že se mnou nezůstane, až se tohle dozví, ale i to jsem mohla risknout, pořád tu byla naděje, ne?

Když David přijel, jeho výraz byl vyděšený, naléhavý. Okamžitě mě sevřel pevně v náruči a zasypal mě polibky do vlasů. Jako by každý polibek vážil tunu, tak jsem se cítila. Zřejmě to je jeho poslení objetí, jeho poslední polibky. Kdo by chtěl objímat a líbat čarodějku?

„Co se děje?" šeptal mi do vlasů. Musela jsem se od něj odtáhnout. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho po schodech nahoru do svého pokoje, kde jsem nás oba zamkla. Potom jsem pro jistotu zatáhla závěsy. Přece jen to chci říct pouze jemu, ne celé ulici! Během celého tohohle procesu jsem se na něj nepodívala, ale bylo mi jasné, že má v hlavě zmatek.

„Anno, děsíš mě." Uchechtl se nevesele a rozepnul si mikinu. Ukázala jsem na postel. „Radši se na to posaď." Poznamenala jsem. Sedl si nejistě na okraj postele. Potom na mě chvíli koukal, jak se přemáhám k vysvětlení, jak jsem nervózní a jak nevím, z které strany začít a pak najednou se mu rozzářily oči a vykulil je na mě.

„Annie. Jsi si jistá?" zeptal se a v očích měl takové podivné jiskřičky. Jeho otázka znejistěla mě. Nemohl přece vědět, co mu chci říct, tak proč se ptá, jestli si jsem jistá?

„Musím ti něco říct." Vysvětlila jsem radši. Jeho oči pohasly. „Nebo spíš ukázat." Dodala jsem tak na půl pusy spíše pro sebe než pro něj. Usadil se pohodlněji a sledoval mě. Už jsem měla v hlavě jasno, tak jsem se začala otázkou.

„Věříš v magii?" zeptala jsem se. Chvíli jsem koukala do země a pak se odhodlala a zvedla hlavu. On s odpovědí zaváhal. „Nevím. Podle toho, jaký druh magie to je." Usmál se nakonec.

„Věříš v magické bytosti a magické schopnosti?" upřesnila jsem otázku. Můj dech byl zrychlený, napjatý. Srdce mi tlouklo o sto šest. Měla jsem pocit, že takhle nějak začíná infarkt nebo jiná srdeční příhoda.

„Anno, proč se mě na to ptáš?"

„Dobrá, konec chození kolem horké kaše!" vydechla jsem a opět se velmi zhluboka nadechla. Natáhla jsem ruku, ale pak jsem jí zase svěsila. Co když uteče, až uvidí, co umím? Natáhla jsem se k němu a políbila ho naléhavě na rty. Polibek mi celkem zmateně oplatil. Pak jsem se vrátila na své místo před postel. Ukázala jsem na dřevěnou židli u stolu. „Sleduj tu židli." řekla jsem v nádechu.

Potom jsem se zadívala na židli, prsty pravé ruky jsem spojila do špetky a pak rukou lehce máchla zleva doprava. Židle udělala to samé. Posunula se po koberci, jako by měla kolečka a někdo do ní strčil. Až na to, že do ní nikdo nestrčil a kolečka také neměla. Potom jsem zavřela oči a čekala na výbuch emocí. Na otázky. Jenže nic nepřicházelo, ani otázky, ani slova. Prostě nic. Otočila jsem se na Davida a opatrně jsem otevřela oči.