Let motýla

15. kapitola

Moji milí a věrní! :) Připsala jsem dalších pár kapitol z druhé části Letu motýla. Přibudou nové postavy a nové prostředí, samozřejmě. Prvních pár kapitol druhé části bude seznamovacích, ale snad se nudit nebudete, dějově jsem to obsáhla taky (doufám). Tak si to užijte, LL. 

______________________________________________________________

Čtrnáct dní uteklo jako voda a bylo na čase začít si balit. Mámě jsem řekla, že odjíždím na celé prázdniny na sportovní tábor s Eldorfem alias mým trenérem aerobiku. Máma nejdříve byla vyplašená a nechtěla o tom ani slyšet, ale Eldorf jí přesvědčil a tak souhlasila. Eldorf přesvědčil každého, uměl to s lidmi. Stejně bude máma celé prázdniny v divadle, zkouší novou hru, která má v září premiéru.

Máma byla celkem ochotná pochopit, že nemusí za tábor platit ani korunu. Vzhledem k tomu, že já jsem jako člen klubu a členové klubu to mají zcela zdarma. O dost horší bylo to, proč si na tábor beru tak málo věcí, když tam budu celé dva měsíce. Eldorf mě totiž přesvědčil, že si s sebou mám vzít pouze to nejnutnější oblečení a vybavení, zabalila jsem si pár triček, jednu pohodlnou sukni, troje džíny a dvoje tenisky. Potom něco málo z osobní hygieny a pár sponek a gumiček do vlasů.

Ovšem nejhorší bylo loučení. Ve škole jsem oznámila, že musím odjet hned po zkouškách a vysvědčení že mi vyzvedne máma, ale vysvětlit to Vicky, Rebece a Nikol bylo horší, než jsem čekala. Všechny potřebovaly dvacet důvodů, proč jedu pryč tak brzo, jak to, že tu nebudu celé prázdniny a zda-li jim aspoò občas napíšu. Slíbila jsem, že s nimi v kontaktu budu, přestože jsem netušila, jak to budu dělat a od všech jsem si vzala adresy. Další problém byl vysvětlit jim, že mobil nemá cenu si brát, když jedu do míst, kde není signál (překlad: Jedu do míst, kde technika tohoto stupně zkrátka neexistovala). Bylo těžké se s nimi rozloučit, obejmout je a doufat, že je v září opět uvidím, ale zvládla jsem to celkem bravurně.

„Tak už odjíždíš." Vzdychla si máma ráno v den mého odjezdu.

„Jo, mami, je to tady." Pokývala jsem hlavou a podívala se jí do obličeje. Mísil se jí tam smutek a hrdost. Chtěla být silná, ale neubránila se slzám stejně tak jako já. Objímaly jsme se chvíli, nebo aspoò mně to jako chvíle připadalo, ale podle Eldorfa jsme tam stály nejméně pár minut.

„Piš mi." Zavolala za mnou ještě máma.

„Budu, mami. Mám tě ráda!" volala jsem za ní nazpátek a vystrkovala hlavu z okna taxíku. „Já tebe taky!" zaslechla jsem ještě, než taxík zabočil za roh a já mámu ztratila z dohledu.

„Uvidím jí ještě?" zeptala jsem se tiše Eldorfa, když naše auto svištělo po dálnici jako kulový blesk. Eldorf zaváhal, než odpověděl. „Myslím, že máš velkou šanci se sem vrátit, pokud budeš chtít." řekl nakonec. I když mi to nedávno přišlo jakkoli nepravděpodobné, najednou jsem mu to věřila. Opřela jsem si mu hlavu o rameno a během několika minut jsem usnula, jen abych nemusela na svůj domov myslet.

Vzbudil mě za pár minut, když nás taxík dovezl na kraj lesa a Eldorf mu platil neskutečnou sumu za cestu.

„Co teď?" ptala jsem se ho.

„Teď v lese najdeme bránu." Konstatoval a pomohl mi s věcmi. Beze slova jsme se proplétali mezi stromy a já si cestu krátila tím, že jsem si počítala jehličnany a listnáče zvláš. Šli jsme dost dlouho na to, aby se moje výpočty dostali ke dvěma stovkám jehličnanů a sto osmdesáti listnáčům a Eldorf se najednou zastavil.