Let motýla

30. kapitola

Zdálo se mi, že jsem spala sotva pár minut, když jsem se probudila ve své posteli. Bolelo mě celé tělo a hlavu jsem měla jako střep. Matně jsem si vzpomínala, že takovýhle pocit máma popisovala, když mi vyprávěla o své první kocovině. Ale co já vím, já jsem nepila. Rozhodně ne nic alkoholického. Možná to byla jen bolest z nevyspání.

Zasténala jsem a pokusila se vstát.

„Anno! Jsi vzhůru! Díky bohu!" ozvalo se kousek ode mě. Natočila jsem hlavu tím směrem a začala jsem pomalu zaostřovat. Před očima se mi rýsovala postava drobné a kudrnaté brunetky. S úlevou jsem si oddechla, když jsem měla konečně ostrý zrak a poznala jsem Emmu.

„Emmo!" můj hlas zněl tak chraptivě a cize! Vůbec jsem ho nepoznávala.

„Jsem tak ráda, že ti nic není." Drmolila Emma dál a usmívala se na mě jako sluníčko za letního dne.

„Proč by mi mělo něco být?" zeptala jsem se.

„Spala jsi tři dny, Anno, už jsme si mysleli, že tě budeme nějak uměle krmit nebo tak, celé tři dny jsi nejedla. Nemáš žízeò?" zeptala se mě starostlivě a hned se natáhla pro sklenici s vodou.

„Vlastně mám." Moje hrdlo bylo úplně suché, možná proto jsem mluvila jako po flámu a po krabičce cigaret denně. Rychle a žíznivě jsem hltala každý lok vlažné tekutiny a užívala si, jak mi stéká do vyschlého krku a hladí mě po jícnu. Jen co se mi voda dostala až do žaludku, ucítila jsem, že kromě žízně mám i hlad.

„Tři dny?" zopakovala jsem. Emma přikývla.

„Bože! Zdá se mi, jako bych spala sotva chvilku. Všechno mě bolí." Postěžovala jsem si a pokusila se zvednout. Ale ruce se mi nejdřív začaly klepat a pak vypověděly službu úplně.

„To je normální, jsi zesláblá. Hned ti donesu nějaké jídlo." Slíbila, zvedla se z postele a tiše odkráčela z pokoje. Chvíli jsem tak ležela a koukala do stropu. Přemýšlela jsem, co všechno si pamatuju. Pamatovala jsem si, proč jsem tady a taky to, jak mi nechtěli nic říct, pamatovala jsem si bitvu u hradu a následný útěk domů, ale pak jsem tam měla spoustu míst úplně rozmazaných, zamlžených. Jako by tam bylo něco, na co jsem si nemohla vzpomenout.

Emma se vrátila s plným tácem jídla. Pomohla mi posadit se a pak mi tác položila na nohy. Hladově jsem koukala na pečivo a ovoce, které bylo na tácu. Všechno vypadalo tak chutně! Ale jako první jsem sáhla po další sklenici vody. Ta žízeò byla až spalující. Nikdy jsem takový pocit neměla.

„Jen pomalu, holka." Usmála se Emma, která si přitáhla křeslo od poličky s knihami k posteli. Trochu mi pomáhala rozdělit jídlo na menší kousky a s úsměvem přihlížela, jak hladově jsem se nořila do každého sousta. Po chvilce mi tác sebrala a odložila ho na stůl. Až teď jsem si všimla, že kromě postele a knihovničky se mi přestěhoval celý pokoj.

„Proč mi to bereš?" zeptala jsem se nešastně.

„Za chvíli ti to zase vrátím." Slíbila a upravila mi polštář pod hlavou. Opět jsem se na něj položila a podívala se na strop. Vrátila jsem se v myšlenkách k té mlze, která mi bránila ve výhledu.

„Anno? Jsi v pořádku?" přerušila mě Emma měkce.

„Jo jsem, jen se snažím vzpomenout si. Co se stalo?" zeptala jsem se Emmy a upřela na ní soustředěný pohled. Bylo zvláštní, že všechny zážitky s touhle drobnou dívkou jsem měla v hlavě pevně schované. Emma se zvedla z křesla, přistoupila k oknu a otevřela ho. Do pokoje okamžitě zavál čerství vzduch, který mi udělal dobře. Zavřela jsem oči a nasávala vzduch do plic.