Zlodějka času

20. Kapitola

Probrala jsem se v tmavě místnosti. Nebyli v ní okna ani nic čím by mohlo proniknout světlo. Po čtyřech jsem dolehla ke zdi a opřela se o ní. Srdce mi bušilo strašně rychle. Měla jsem strach. Nevedela jsem kde jsem nebo kde jsou ostatní. Ve dveřích zaštrachaly klíč a otevřely se. Za dveřmi bylo světlo. A ve dveřích stal muž. Sel ke mě, zvedl mě na nohy a vedl pryč z místnosti. Šli jsme dlouhou chodbou minimálně osvětlenou. Dorazily jsme do velké místnosti kde byl jen stůl s židlemi. Posadil mě na jednu z židly. Ustoupil kus za mě ale neodešel. Na něco čekal. Po pár minutách přišel do místnosti další muž. Měl sedive dlouhé vlasy, modré oči, po boku meč a působil trochu hrozivě. Bála jsem se ještě víc než předtím. Sedl si naproti mě.,,Kdo jsi?" zeptal se mě.
,,Salia."
,,Mí lidé te chtěli zabít. Ale ja si myslím že jsi až moc hezká na to abys zemřela. A tví přátel budou mít možnost se zachránit. Nejsme přeci necitelni aby jsme je nechali jen tak popravit a navíc bude větší zábava když za svůj život budou bojovat." usmál se. ,,Radši zemřu s nimi."
,,Ty nechces žít?"
,,Buď všichni nebo nikdo." usmál se. ,,Ty ale nemáš pozici na vyjednávání. No ale jak chces. Odveďte ji k ostatním." odvedli me zase tou samou chodbou ale do jiné cely. Tahle měla okna s mřížemi. Venku bylo už světlo. Když se za mnou zavřeli dveře přiřítil se ke mě Themis a objal mě. Když mě pustil viděla jsem v jeho tváři úlevu. Adrian stal za Themisem a pozoroval nás. Chlapec seděl v koutě na podlaze a koukal do země. Sedla jsem si a čekala až si pro nás přijdou.

Nakonec pro nás přišly. Odvedli nás do místnosti která měla uprostřed klec. V ní čekal už velký mohutný muž s mečem. ,,Poslední šance se zachránit."řekl ten muž.,,To radši zemru."
,,Ne!"zakřičel vedle mě Themis a snažil se vymanit z rukou stráží. ,,Budiž. Ona půjde jako první." zamkli mě v kleci a dali mi meč. Nebyl můj ale Themisuv. Museli mu jo vzít když spal. ,,Náš nejlepší bojovník. Poraž ho a můžeš jít."
,,Nemůžete ji nechat bojovat!" pořád se snažil dostat ke mě. Adrian smutné na mě koukal a Chlapec jen koukal na muže s sedivimy vlasy. Nadechl se a promluvil.,,Oni vás tu najdou. S ní mate šanci zase dat vse do pořádku."
,,Umíme se o sebe postarat."
,,Ona neumí bojovat!"
,,Sama se rozhodla bojovat."
,,Vy víte že ji zabije."
,,Pak ji pomoz." vzali ho a zamkli ho ke mě do klece. ,,Co to děláš?" hodili mu meč.,,Bude vsechno v pořádku." usmál se. Muž naproti nám začal útočit. Chlapec jeho utok odrazil. Každý útok může chlapec odrazil. Nakonec jo srazil na zem. Napřáhl meč a chtěl muži uštědřit poslední ránu. Smrtelnou ránu. Spustil meč ale já jsem dala Themisuv meč do trasy jeho meče a tím jsem ho zastavila. Okolo nás bylo najednou ticho. Zachránila jsem může který nás měl zabít. Najednou se po místnosti rozlil smích. Muž s šedivými vlasy se začal smát. ,,Nech ho to udělat!" zařval Themis. ,,Když ho zabije můžeme jít princezno." řekl Adrian. ,,Ne. Nikdo nezemře. A řekla jsem ať mi tak nerikas." chlapec svůj meč stáhl. ,,Nema tvého otce moc rád. Popraví nás."
,,Kdo to vůbec je?"
,,byl to jeho přítel dookud se nepohadali kvůli tvé matce." muž se přestal smát. "
,,Princezna? Nejsi moc podobná matce."
,,Nejsem podobná ani svému otci."
,,Ne jsi podobná své babičce." usmál se. ,,Pusťte je. Pohostime je."