DIARY WITH SECRET MEMORIES

11. chapter

Tichými kroky k němu přistupovala a poslouchala jeho pravidelné dýchání. Nevěděla, co mu řekne nebo co udělá, chtěla ho prostě vidět a to, jak ho tu viděla sedět, ji zabíjelo zevnitř.

A potom se otočil a upřel na ni oči. Světlo z lampy venku, která stála u okna jejich domečku a osvětlovala celou půlku místnosti, mu jemně vykreslila lícní kosti a malé nenápadné vrásky. Byl tak nádherný a díval se na ni – na holku, která ho tak beznadějně milovala, ale nemohla mu to dát najevo.

Chtěla pro oba to nejlepší.

„Zoe.“ Pronesl její jméno, ona se zachvěla a posadila se vedle něj na sedačku.

„Stalo se něco?“ Nadechla se a podívala se na jeho obličej, který opět mířil k oknu a něco zřejmě velmi zajímavého sledoval.

„Ne, jsem v pohodě.“ Promluvil s vážným výrazem na tváři a ona věděla, že to tak není. Nenápadně se svou rukou dotkla té jeho a ucítila v sobě pulzující energii a vášeň-

Nechápavě na ni pohlédl, ale svou ruku neodtáhl. Dokonce jí přišlo, že je o trošku klidnější než před tím.

„Nechceš se jít .. projít? Víš .. jen si pročistit hlavu a tak.“

„Jo, proč ne.“ Konečně se na ni usmál a ona věděla, že kdyby teď stála, podlomily by se jí pod jeho úsměvem nohy.

Proč se sakra zamilovala do někoho, kdo jí nikdy lásku opětovat nebude? Proč to bylo vždycky tak těžké?

Zvedl se a podal jí ruku, kterou s radostí přijala, pomocí něho se zvedla a oba došli ke dveřím, které Louis otevřel. Ovál ji studený vítr a ona zakňučela.

„Tady.“ Podal ji svou bundu a ona ji s vděkem oblékla. Opět ucítila jeho dokonalou vůni. Vůni, pro kterou by zabíjela. Vůni, kterou by mohla vtahovat do nosu celé věky. Ta vůně ji tak chyběla.

Pomalu vykročili z chatky a vydali se po vyšlapané cestičce k lesu.

Kdyby tu šla sama, schoulila by se do klubíčka na cestičku strachem a propukla v pláč. Les, stromy, on .. tolik vzpomínek. Tolik krásných vzpomínek .. a bohužel i těch nejhorších.

„V pohodě?“ Vytrhl ji z myšlenek a ona cukla pohledem k němu.

Vlasy mu nemotorně padali do obličeje, rozcuchané a ten ochranářský instinkt. Skousla si spodní ret a zadívala se na něj. Tak strašně ho chtěla. A bylo to silnější, než kdykoliv dřív.

„Taky bych si do něj chtěl kousnout.“ Zasmál se a zadíval se jí na skousnutý ret, který v samém ohromení pustila ze spárů svých zubů. On to opravdu řekl? Ne, asi už má halucinace, sakra.

„Cože?“

„Slyšela si.“ Přiblížil se k ní a jemně odrhnul její neposedné vlasy z obličeje a dal jí je za ucho.

Tak nebezpečně se přibližoval a pořád jí zíral do očí. Když se rukou dotkl její tváře a nadzvedl bradu, věděla, že už mu nedokáže vzdorovat. Zavřela své oči a po chvíli na nich ucítila jeho rty. Rty, na které čekala celé 3 roky. Rty, o kterých se jí zdálo ve snech a poté se prostě jen tak probudila a propukla  v pláč. Rty, které k ní doslova patřily. Rty jejich snů.

Jakoby zapomněla na celý svět a měla v mysli jen jeho jméno a jeho rty, které se jemně otírali o ty její. Až teprve teď si uvědomila, že on ji opravdu líbá. ON JI LÍBÁ!

Přitáhla si ho k sobě a zabořila ruce do jeho vlasů, aby ještě více vyplnila tu vzdálenost mezi nimi. Ucítila, jak jeho jazyk bojuje s jejími rty a zapojila ten svůj taky. Tak přesně do sebe zapadali, byla jako ztracený kousek puzzle, který chyběl do celé skládanky. Přála si jím být.

Když se jejich rty oddělili a nasála do plic nový vzduch, odvrátila pohled.

Nedokázala se mu podívat do očí, nechtěla ani pomyslet na to, co by v nich uviděla. Třeba se jí vysmíval nebo si uvědomil, že udělal chybu.

Jeho ruce opět pozvedli její bradu a ona zavřela oči.

„No tak.“ Zaslechla úšklebek a pomalu otevřela oči. Díval se na ni a usmíval se. Byl šťastný tak, jako ona, ale nedala to znát. Na to se až příliš bála dát najevo emoce, které ukrývala celé 3 roky.

Jeho nos se jemně otřel o ten její a ona zalapala po dechu a pomalu spouštěla ruce z jeho ramen.

„Děkuju.“ Zašeptal.