DIARY WITH SECRET MEMORIES

15. chapter x

Ten, kdo mě zná ví, že já si prostě kapitoly píšu na papír a až potom je přepisuju do PC:D Nevím proč, vždycky až večer, když mám nejvíce fantazie nebo ve škole jen tak v hodinách napíšu kousek a hotovo:D

Abych pravdu řekla, mám napsanou už i další kapitolu, i tuto už mám dlouho napsanou, ale nechtělo se mi ji přepisovat a ani nebyl čas, ale je tu!:D Snad se bude líbit, ten konec se mi fakt líbí:'))

Beb. :** Xx

„Zoe? Zoe!“ Křičel do telefonu a poslouchal její vzdychy a nářeky. Naposledy zakřičel její jméno a poté se rozhlédl s vyděšeným pohledem po studiu, ve kterém seděli kluci a se stejným výrazem na něj hleděli.

Rychle vstal, oblékl si bundu přehozenou přes židli a rozběhl se ke dveřím.

„Co se děje?“ Zakřičel na něj Niall, ale on jeho slova nevnímal. S rozbušeným srdcem vyběhl ze dveří a utíkal k taxíku, které stálo před studiem. Musel se k ní dostat. Teď hned.

Cítil na sobě pohledy kolemjdoucích lidí, křik fanynek a cvakání fotoaparátů, ale nevěnoval jim pozornost. Nastoupil do auta, nadiktoval adresu Zoe a rozjel se k ní.

„Zrychlete!“ Zakřičel Louis a s vyděšeným výrazem a strachem v hlasu a ucítil, jak auto zrychlilo a projelo na červenou.

Jeho srdce bušilo snad stokrát větší rychlostí, než vůbec mělo a Louis se ho ani nesnažil uklidnit. Potřeboval vědět, že je Zoe v pořádku, což asi nebyla. Potřeboval být u ní.

Z auta doslova vyběhl a začal klepat na dveře.

„Zoe!“ Klepal čím dál hlasitěji a častěji avšak nikdo se neozýval. Přeběhl k velkému oknu, které bylo zatáhlé žaluziemi a obrovskou silou do něj vrazil. Sklo z okna popadalo na jeho rukávy bundy, pod nohy, všude kolem. Prodral se sklem, přičemž si roztrhl bundu a odtáhl závěsy.

To, co viděl, bylo jako noční můra, které se vždy bál. Ležela na sedačce, obklopena krví, pevně svírala mobil v ruce a .. nehýbala se.

Nedýchala.

„Zoe!“ Zakřičel, byl to spíš nářek, ale pořád čekal, až se rozesměje, vpadne mu do náruče a řekne, že to byl jen vtip. Ano, tohle by možná udělal Niall nebo Harry, ale Zoe by si z toho srandu nedělala.

Doběhl k ní, vytrhl jí z ruky mobil a vytočil sanitku. Nevěděl, kolik ji zbývá času.

Zadíval se na její ruku a poté dolů na zem. A tam ležela. Žiletka. Krvavá a usmívala se na něj. Do očí mu vběhly slzy, roztrhl si své bílé tričko a pevně obvázal její zápěstí, ze kterého stále tekla krev. Nejhorší na tom však bylo, že už jí v sobě moc neměla.

„Potřebuju rychlou pomoc! Moje přítelkyně si podřezala žíly.“ Křičel do telefonu ihned, jakmile uslyšel zvednutí mobilu na druhé straně, nadiktoval adresu jejího domu a odhodil mobil na čistou podlahu.

„Co mi to děláš, Zoe.“ Slzy se mu spustily a začali přetékat skrz jeho oční víčka. Zkusil nahmatat její tep, ale nemohl ho najít. Ne. Přece nemohla být mrtvá. NEMOHLA!

„Zoe.“ Zašeptal a pevně držel její obmotané zápěstí ve svých dlaních.

„Chci, abys to věděla. Nikdy jsem si to neodpustil. Každý den proklínám za to, co jsem udělal. Vyměnil jsem peníze za tebe. Za někoho, o kom jsem si už od začátku myslel, že je ta pravá.“ Slzy neustávaly, posmrkl, ale pokračoval.

„Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Možná jsem si před hodinou nebyl jistý, ale teď už jsem. Miluju tě, Zoe Whitová, proto tě prosím, zůstaň semnou!“ Zakřičel a poté ihned zmlkl, když uslyšel hlasitou sirénu sanitky, která se obrovskou rychlostí blížila.

Na nic nečekal, zvedl se ze země a běžel jim otevřít doteď zamknuté dveře, do kterých hned vpadli záchranáři.

Nechal jim volnou cestu a zlomeně sledoval záchranáře, kteří ji naložili na nosítka a pomalu vedle ze dveří do sanitky.

„Jdete s námi, pane?“ Zastavil se před Louisem záchranář a on zakroutil hlavou.

„Dostanu se tam během pár minut, musím to tu zamknout.“

Záchranář kývl, otočil se a běžel do sanitky, která rychlostí blesku odjela.

Louis si povzdechl, utřel slzy a vydal se do obývacího pokoje pro svůj mobil.

Když opět viděl tu spoušť, projela mu tělem krutá zimnice a slzy se vrátily opět na jeho tváře.

Ze země popadl žiletku, přelomil ji napůl a schoval si ji do kapsy. Beztak za to může on. On tohle způsobil. On a jeho ješitnost myslet jen sám na sebe.

Snažil se pravidelně dýchat, dělalo se mu špatně z té spousty krve všude kolem, po celém domě byl cítit zápach železa. Musel odsud pryč.

Než se však otočil na patě a vyběhl z domu, všiml si na stole sametového deníčku, který otevřel a se slzami v očích se zadíval na jejich poslední společnou fotku na první stránce.

08.03. 2009

Milý deníčku,

Dnešek byl úžasný. Louis mě vzal na jachtu, byl tak okouzlující, tak milý. Pevně doufám, že se z toho vyklube něco víc, došlo mi, že jsem do něj zamilovaná až po uši. Miluju jeho smysl pro humor, jeho úsměv, oči, to, jak se snaží být za každou cenu chytrý a přitom je tvrdohlavý, jako poleno. Miluju jeho doteky. Prostě ho MILUJU. A nikdy nepřestanu. NIKDY.

Louis dočetl první zápisek z deníčku, schoval si ho do bundy a s kapucí na hlavě zamkl dům a vydal se k taxíku, který na něj stále čekal před domem, s uslzenou tváří.

Nikdy na ty dny nezapomene a obzvlášť ne na tu jachtu. Další den ji řekl, že se mu líbí a dostal první, kouzelný polibek. Už od prvního dne, co ji potkal, věděl, že s ní chceš žít.

Sklesle nadiktoval adresu nemocnice taxikářovi a opřel se o sedadlo.

Nesmí ji nechat umřít.

Musí vědět, že ji pořád miluje.

Musí.