DIARY WITH SECRET MEMORIES

31. chapter x

Bylo úplně zbytečné stírat staré slzy, když se ihned na to objevily nové. A proto je Zoe stírat přestala. Ležela na zemi pod oknem vedle dveří, hleděla někam před sebe, v rukou svůj deníček.

Když ho před chvílí vytáhla a otevřela, jakoby se jí vše vypařilo z hlavy. Nedokázala dát dohromady jednu smysluplnou větu, nedokázala napsat jediné slovo bez toho, aniž by jí ho nezničily nové a nové slzy. A to byl její dnešní zápisek v deníčku. Slzy smíchané s černou tužkou a řasenkou, které klouzaly dolů po její tváři na čisté stránky.

Kdy naposledy byla takhle mimo? Nevzpomínala si. Možná když se poprvé rozešla s Louisem. Byl tohle rozchod? Pochopil to tak? Ne, neměl to tak pochopit. Nedokázala ho znovu ztratit. Už ne.

Vždyť už si prošli mnohým. Láskou, nenávistí, hádkami .. nemůže to zkazit jedna nesmyslná hádka.

Zoe se začala pomalu zvedat ze země, deník nechávající na mokré podlaze. Došourala se k oknu a roztáhla žaluzie. Celou místnost osvítilo slunce a ona se nadechla. Jakoby jí strach o znovu ztracení Louise dodal sílu zase vstát a bojovat. Bude bojovat. Zjistí, co se stalo a v klidu to s ním vyřeší. Moc dobře věděla, že tuto hádku vyvolala ona. Ale on jí lhal, stranil se, přišel s monoklem a nic jí o tom neřekl. Náhoda? Těžko.

Setřela slzy, které konečně přestaly stékat po jejích lících, popadla řasenku a jemně si ji nanesla na ještě mokré řasy.

Sčesala své vlasy do velkého drdolu, nanesla na rty lesk, oblékla si nové černé legíny s modrým tričkem a nasadila sluneční brýle. Klíče byly tam, kde je Louis nechal a ona je popadla a vyběhla ven ke svému autu.

Při nasednutí do svého bílého miláčka se cítila zase jako dřív. Jak dlouho už vlastně neřídila? Dlouho.

Zabořila se do sedadla a vdechovala vůni svého autíčka. Zasekla se však, když ucítila tu Louisovu.

Dala klíče do zapalování, nastartovala a vyjela na silnici na jediné místo, o kterém věděla, že tam Louis bude – na letiště.

Louis si stáhl svou kšiltovku víc do očí a čekal na kluky, kteří se ještě nedostali do letištní haly přes fanoušky.

Dnes na tohle neměl náladu. Měl náladu zabíjet. Posral to. Posral to a zase je bez Zoe. Určitě mu tímto dala kopačky, co jiného? Je to kretén, měl ji říct pravdu.

„Tommo.“ Dobelhal se k němu Liam, přátelsky mu stiskl rameno a Louis se snažil pousmát.

„Bude to v pořádku. Miluje tě. Určitě už si uvědomila, co udělala.“

„Ne, to já si to uvědomil. Jsem debil.“ Zabrblal Louis, jakmile se s klukama dostal do haly bez fotografů a fanynek a svalil se na sedačku.

Nikdo nic neřekl a Louis to pochopil po svém. Avšak, nezlobil se na ně. Měli pravdu a on věděl, že to nesmí jen tak nechat.

Nikdy nedolézal k žádné holce a neprosil ji o další šanci, ale u Zoe to chtěl udělat. Nebo o tom aspoň tedy přemýšlel. Udělal by pro ni všechno.

Když však zvedl hlavu a než stačil cokoliv říct, uviděl jejich bodyguarda, běžícího k nim s vyděšeným výrazem.

„Pane Tomlinsone, já, moc se omlouvám, ale...“

„Co se děje?“

„No, jde o vaši přítelkyně, ona…“

„Co se děje?!“ Zakřičel Louis a slyšel své srdce bušit hluboko v krku. Ve tvářích se mu pomalu začala ztrácet barva, snažil se držet na nohou.

„Ona…měla autonehodu.“ Vymáčkl se konečně a Louis zbledl mnohem více, než je vůbec možné.

Jeho srdce začalo bušit rychleji a rychleji, nemohl dýchat.

„Kde je?“ Zaslechl vedle Liamův hlas a zadíval se do jeho vyděšených očí. Nedokázal si představit, jak asi vypadá on, když uviděl Liama.

„Leží v nemocnici v tomto městě.“

„Jedeme.“ Vykřikl Louis a uslyšel ve svém hlase ztracenost. Nedokázal se ovládat, vystřelil ze sedačky a rychlým krokem se vydal ke dveřím plných fanoušků.

-          PŘED AUTONEHODOU –

Její tělo bylo celé ztuhlé, její oči štípaly, ale nechtěla se vzdát. Zabočila na další odbočce k letišti a zamrkala, zahánějící tu ošklivou bolest.

Znovu zamrkala, obraz se jí začínal mlžit. Ne, ona to zvládne, není to už tak daleko!

Protírá si oči a cítí polití horka. Začíná jí být špatně, nedokáže dýchat, ale nohu drží stále na pedálu. Měla by tu nohu sundat, ale věří, že těch pár kilometrů ještě dojede.

A potom ucítí silný náraz. Obrovskou bolest hlavy a břicha. Nepříjemný zvuk u jejího ucha.

A potom? Potom už nevidí a necítí nic.

********************************************************************************

Museli jste čekat strašně dlouhoo (5 měsíců! fuhaaa) ale je to tady!:) Doufám, že jsem už nepřišla o všechny čtenáře, teď už konečně budu mít čas psát:) A mám to už i vymyšlené, tak snad jste se na mě nevykašlali!:) Přeju pěkné počteníčko:)

********************************************************************************