DIARY WITH SECRET MEMORIES

40. chapter xxxx / THE END

Strach. Strach doprovázející pocit štěstí. Přesně takto se teď cítila. Byla si jistá, že dělá správnou věc.

Nebo snad ne?

Adrenalin se jí vařil v krvi, chtěla se rozkřičet a utéct, nebyla si jistá, co dělá. Proč tu vlastně jsem? Co se vše stalo? Dokážu to? Dokážu. Zvládnu to. Jsem přece velká holka.

Ne. Jsem malá holka, která se snaží usmívat na každého kolem sebe, ale přitom v mé mysli je schovaná malá Zoe, která sedí na gauči, má objaté kolena a nechce zvednout hlavu, nechce se řítit do něčeho, čím si není na sto procent jistá. Bojí se se podívat vedle sebe, jestli tam nestojí ta osoba, která ji chytne za ruku a bude ji vést životem dál. Bojí se, že to nezvládne.

V jednu chvíli snad měla chuť i utéct a zavřít se nahoru do pokoje. Ale nemohla ho nechat napospas všemu, musela mu v tomto pomoc. Nebylo to snad jako kdyby ho nechala stát na koncertě bez kalhot a smála se mu v davu plného křičejících fanynek.

Musela se sama pro sebe zahihňat. Ta představa v ní vyvolala radost a měla zase o trošku víc síly se postavit a jít kupředu.

„Zoe, už je čas." Chytla ji za ruku Danielle, která stála celou dobu vedle ní a Zoe na ni úplně v tom zmatku a přemýšlení zapomněla. Lehce se usmála a podívala se před sebe na velké, dřevěné dveře.

„Nevím, jestli to dokážu." Zašeptala a podívala se na své bílé nehty, které vypadaly přímo božsky. Ve chvíli, kdy si je nechala dělat v salónu, se rozhodla, že bude chodit častěji, protože byly opravdu nádherné.

„Ale dokážeš. Víš co? Zkus si představovat, že všichni kolem tebe jsou nazí. Uvidíš, pomůže ti to. Tohle dělávám já na vystoupeních. Je ti ihned líp a máš lepší náladu." Zasmála se a Zoe ji pevně objala kolem krku.

„Mám tě moc ráda, Dani. Děkuju ti úplně za všechno. Bez tebe bych tu dnes nestála."

„Ale stála. Seš přece silná holka, dopadlo mi to stejně, jen možná později a s jiným příběhem. Jdu pro něj." Mrkla na ni a podívala se dozadu, kde stál mladý, blonďatý muž v saku a nenápadně sledoval kytice a dění kolem sebe. Danielle ho chytla za ruku a přitáhla ho k Zoe, která se zahihňala a podívala se mu do očí.

„Děkuju, že to děláš. Víš, že kdyby tu byl můj otec, nikdy bych to po tobě nechtěla."

„Ale no tak, tohle je tvůj den, užij si ho a hlavně si nic nevyčítej. A večer to pořádně oslavíme, dobře? Budu tě držet pevně, neboj, nespadneš." Zasmál se tím svým roztomilým úsměvem a Zoe se nadechla.

„Děkuju, Nialle."

„Za tohle se neděkuje." Zašeptal jí do ucha a jemně jí přejel po tváři palcem. Usmála se a zadívala se opět na velké, dřevěné dveře před sebou.

Na dveře, které ji změní celý její svět. Stačí je jen otevřít a vkročit.

Nadechla se a nechala ruku Danielle, která pevně stiskla za kliku a rozevřela dveře dokořán.

„Maminko, chci být princeznou, až budu velká!"

„Ale Zoe, určitě jí budeš, jen to bude chtít čas. Budeš jednoho dne stát v krásných, bílých šatech a před tebou bude tvůj princ. Budeš jeho princezna a on se na tebe bude usmívat a dá ti celý svůj svět."

„Maminko, ale já chci být princezna jako v pohádkách. Chci si najít prince a žít s ním šťastně až do smrti."

„Věř mi, miláčku, že tato pohádka bude mnohem hezčí než ta, kterou si přeješ. Ale musíš do ní dospět, zlatíčko. Vždycky tu pro tebe budu, ano? Nezapomeň na to. A jednou budu stát s tatínkem vedle tebe a ty nebudeš jen princeznou, budeš královnou. A všichni tě tak budou brát."

Vzpomínka, která ji vytonula v mysli ihned, co vstoupila do dveří a rozhlédla se kolem sebe. Snad jakoby svou mámu někde mohla zahlédnout, avšak, ona tam nebyla. Zoe ucítila v očích kapky slz, ale snažila se je zahnat, pevně stiskla Niallovi ruku a zavřela oči, pomalu kráčející po červeném koberci směrem k člověku, který byl jejím životem a tímto se jím opravdu stane.

K jejímu princovi. Nikdy svou matku při této řeči nepochopila. Nepochopila, co tím myslela a teď tu stála, stála tu a cítila se jako princezna, cítila se jako královna, jako královna, na kterou tu každý čeká a kvůli které tu všichni jsou. Až teď to pochopila.

„Zoe. Zvládneš to." Jak byla zabrána do svých myšlenek, ani si nevšimla, že došla na konec uličky, na které stál Louis a netrpělivě si ji prohlížel. Pustila Niallovu ruku a nechala se převzít Louisem, kterému pohlédla do očí.

A v tu chvíli jakoby se jí zastavil čas. Hleděla do jeho očí, do těch jeho nádherných, světle modrých očí, které v sobě skrývaly celý oceán a plno nádherných vzpomínek. Plno vzpomínek, které si teď promítal, plno vzpomínek s ní a ona věděla, že on to myslí vážně.

Je tu pro to, aby si ji vzal. A vůbec o tom nepochybuje.

Přišlo jí, jako by na sebe hleděli celou věčnost a přitom to bylo jen pár vteřin, dokud farář nezakašlal a nezačal mluvit. Avšak ona jeho slova nevnímala. Vnímala jen Louisovu ruku, kterou pevně tiskla a on jí tisk opětoval. Oba se báli, co bude dál, ale také oba věřili, že to spolu zvládnou. Věděli, že přijdou mnohem horší časy, než které si zažili, ale také oba věděli, že kdyby si nebyli jistí svou láskou, nikdy by tu nestáli.

A ona to už teď věděla. Věděla, že si je jistá pojmout ho za manžela. Pojmout ho za součást svého života a už ho nikdy neopustit. Protože nechtěla. Nechtěla se ho už nikdy vzdát.

„Ano." Uslyšela vedle sebe jeho hlas a zadívala se na něj s tou největší důvěrou a láskou v očích. Všiml si toho, což poznala ihned, jak se mu zvětšily zorničky a nenápadně se na ni usmál, tisknouc její ruku stále pevněji.

„Ano." Řekla nahlas, snad aby ji slyšel každý a nikdo nemohl pochybovat o tom, co vlastně řekla.

„Prohlašuji vás mužem a ženou. Prosím, vyměňte si prstýnky a dejte si první, novomanželský polibek." Jeho ruce se třásly, třásly se tak moc, že mu s tím musela pomoci. Chytila jeho ruku do své dlaně a pomalu ho pobízela k tomu navléci ji prsten na ruku. Zvládl to a sám pro sebe se usmál, přičemž do ruky vzala prstýnek i Zoe a navlékla ho jak nejrychleji uměla na jeho prst. Snad aby se jí před očima prsten neztratil nebo nerozpadl na malinké kousky.

Chytil její tvář do dlaní, zadíval se jí zhluboka do očí a předtím, než ji políbil na rty, jí zašeptal jen tak, aby to slyšela jen ona.

„Seš nádherná. Moje princezna. Miluji tě."

„Miluji tě, Zoe Tomlinsonová."

********************************************************

A KONEC! Asi 4x jsem tento díl předělávala a já fakt moc doufám, že se vám tento poslední díl této povídky bude líbit, protože já jsem s ním naprosto spokojená:)

Chtěla bych vám poděkovat za všechno, za všechny komentáře, hvězdičky a chuť pokračovat v této povídce dál i když to kolikrát vypadalo, že s tím seknu, ukončím to a nebudu v ní pokračovat. Ale dokázala jsem to jen díky VÁM a doufám, že to bude i nadále pokračovat v dalších povídkách, které tu ještě zveřejním :) Mám teď vymyšlenou zcela novou povídku, nevím jestli se tomu dá říkat povídka, spíš už je to taková rádoby 'kniha', nebude to žádná fanfikce, ale doufám, že se vám bude líbit :)

Ještě jednou a naposledy strašně moc děkuju za všechno, ani nevíte, kolik věcí jsem si u této povídky prožila a kolikrát jsem se vžila tak do děje, jako bych to snad sama prožívala. Spolu se Zoe, Louisem a ostatníma klukama a hrdinama této povídky.

Jste prostě úžasní a doufám, že se tu objeví komentáře, snesu i kritiku, vylijte si do komentářů své pocity, každý z nich si přečtu a když bude možné, i odpovím :)

DĚKUJI VÁM :*

Beb.