Ageless

Kapitola 1

Stáří. Věc, která by měla potkat každého člověka. Ale já jsem jiná. Nevím proč se to děje. Je mi už 50 let, ale vzhled a fyzická síla se drží u 20.

***

Píše se rok 2080. Kráčím po prázdné ulici v Kalifornii , ostatně jako vždy, když jdu domů. Kam se podívám jsou všude rozpadlé domy. Vše to tu zničila válka, je to sice už několik let, ale v téhle části města se o udržování zbylých domů nikdo nestará.
Asi bych se měla představit. Jsem Leyla Adamsová. Dlouhovlasá hnědovláska, celkem vysoká a normální postavy.

Foukal lehký vítr,když jsem zahybala za poslední roh v ulici, která vedla ke mně domů. Najednou jsem ucítila ruku na svém rameni. Otočila jsem se, avšak nikdo zde nebyl. Jen pocit. Známý pocit. Mívám je často, začalo to před dvěma roky, na stejném místě, jako teď stojím. Už jsem si zvykla. Možná to bude znít zvláštně, ale jakobych cítila, že mi tím dotykem chce někdo něco říct. Jenže co?

Otevřela jsem vchodové dveře, vyzula jsem si boty, odložila bundu a šla do kuchyně,udělat si večeři. Věřte nebo ne, ale pracovat pro ředitele laboratoře, která zkoumá vývoj nových a odolnějších buněk je dost namáhavá práce.
Umyla jsem po sobě nádobí a chystala jsem se do sprchy. Prošla jsem kolem okna směřující do náměstí. Procházelo se tam několik lidí. Najednou z jednoho z nich začlo vyzařovat divné modré světlo. Tohle již pár let nikoho nepřekvapuje. Když člověk dosáhne 35 let, z ničeho nic zmizí. Nikdo neví proč tomu tak je. Prý to dřív tak nebývalo. Jenže to už nám nikdo nepotvrdí.
Vlezla jsem si do sprchy a nechala na sebe padat kapky vody. Je to uklidňující jak po studeném těle stéká horká voda. Zbytek večera jsem strávila u knížky a pak při světle z lampičky jsem konečně usnula.

***

"Zase pozdě, Adamsová!" Zakřičel na mě můj šéf skrze jeho dveře do kanceláře. "Omlouvám se, zaspala jsem." Odvětila jsem a pospíchala do své kanceláře. Udělala jsem spoustu práce, a tak jsem se vydala domů.

Avšak netušila jsem, že zítřkem se mi změní život.