Ageless

Kapitola 10

"Mimochodem, jsem Mell."Představila se mi ta blonďatá dívka, když jsme mířili do sálu za ostatními. "Leyla a tohle je Nathan." Představila jsem nás. 

Procházeli jsme prosklenou chodbou, byla vidět velká zahrada, která se činila spoustou barev a také úchvatný západ slunce. Došli jsme až na konec chodby a vstoupili jsme do velkých dřevěných dveří. Uvnitř již sedělo pár mužů, ale ženy tu byli jen dvě. Konečně jsem uviděla i Toma. Byl tu živý a zdravý. Mell za námi zavřela dveře a my jsme s Nathanem šli k Tomovi. "Ahoj." Řekli jsme s Nathanem jednohlasně. "Ahoj" Pozdravil nás Tom. "Tome, co se to tu děje?" Zeptala jsem se. "Jsme tu všichni, Leyla. Konečně po několika letech jsme je všechny našli." Řekl. "Jsme?" Zopakovala jsem. "Ano, pomáhám již několik let s hledáním ostatních a zkouším rozluštit tajemství Nicolase Hanse. Přikývla jsem. Do místnosti vešla žena středně velké postavy s hnědými vlasy. Měla na sobě černý kabát a černě kalhoty. Pozdravila nás a pobídla abychom si sedli na volná místa v místnosti. Já, Tom a Nathan jsme si sedli vedle sebe kousek dál od ostatních. Žena v černém promluvila. "Zdravím, jsem Elise. Ředitelka tohoto místa. Hledáme nestárnoucí a chráníme je před lidmi, kteří by je chtěli jakýmkoli způsobem zničit. Konečně se nám podařilo nalézt všechny zbylí nestárnoucí a teď musíme odhalit tajemství, na které tolik čekáme." Když Elise dopovídala v místnosti bylo ticho. Nikdo nevěděl co říct. Postavila jsem se. "Promiňte, Elise, co s námi bude až odhalíme toto tajemství? " Řekla jsem. Všechny hlavy v místnosti se teď dívali na mě. Možná nebyl úplně skvělí nápad promluvit. Cítila jsem jak se mi stahuje žaludek a začínají se mi potit ruce. Byla jsem nervózní. Nikdo nepromluvil, Elise si mě přeměřovala svým pohledem. "Jak, že se jmenuješ?" Zeptala se. "Leyla. Leyla Adamsová." Odpověděla jsem. "Leylo, až odhalíme tajemství skryté několik let, pošleme Vás zase zpět odkud pocházíte." Řekla. "Zpět? Právě jste řekla, že se nás lidé snaží zničit a vy nás chcete poslat zpět?" Byla jsem naštvaná. Rudla jsem vzteky a všimla jsem si, že zatínám ruce v pěst. "Podívej se, až se tajemství dozví i lidé, všechno pochopí a svět bude zase normální." Nechápala jsem to. To si jako vážně myslí, že bude všechno v pořádku? Té ženské jsem nevěřila. Cítila jsem, že něco skrývá. A já příjdu na to, co to je. Jen jsem přikývla, abych neměla problémy hned první den.

 Když z místnosti začali odcházet lidé, vydala jsem se zpět s Nathanem do našeho pokoje. 

"Elise se mi nezdá, Nathane." Promluvila jsem po několika minutách ticha po cestě do našeho pokoje. "Mně taky ne, co říkáš kdybychom si ji nejdřív trochu prověřili, než s ní budeme odhalovat tajemství, na které tak moc čeká?" Ani jsem nečekala v takovouto reakci, ale byla jsem ráda. Jen jsem přikývla a pak už ani jeden z nás nepromluvil.