Ageless

Kapitola 3

Noc uběhla jako voda a já dobalovala poslední nezbytnosti s sebou na výpravu. Potichu jsem si opakovala, co všechno mám, a co mi chybí.
S myšlenkou, že je to vše jsem vyrazila vstříc lesnímu jezírku, z kterého jsem včera vylezla.
Už se rozednívalo, když jsem dorazila na místo. Poohlédla jsem se jestlipak tu nikdo není a skočila jsem do jezírka. Vyplula jsem uvnitř jeskyně, tak jako poprvé. Vydala jsem se jeskyní uličkou, odkud se ozývaly hlasy. Předpokládám, že to jsou ty hlasy ze včera. Zrovna jsem se stihla schovat za roh, když se kroky přibližovaly.
"Byl jsem dnes zjistit přibližnou lokaci nestárnoucích." Nestárnoucích? Pomyslela jsem si. "A máš ji?" Pověděl ten druhý. Podle hlasů to byli dva muži. "Jasně že jo, Jonathane." Jonathan. Utkvělo mi v paměti. "Fajn, odpoledne vyrazíme, přeci jen nemůžeme už dál čekat. Adrian nám dal přesné instrukce."
Když odešli, šla jsem se podívat co se tu v té jeskyni skrývá. Šla jsem pořád dál uličkou dokud se přede mnou neobjevilo schodiště. Jedno vedlo nahorů a druhé dolů. Vydala jsem se dolů. Bylo tu už víc světla. Všimla jsem si symbolů na zdi. Jeden z nich byl můj, stejný jako mám na svém krku. Stejně jako včera se rozsvítil. Přede mnou se začlo něco vytvářet ze světla které mi začlo vyzařovat z krku. Vypadalo to jako mapa. Mapa, na které bylo vyznačeno pár tras, ale i další modré tečky. Bylo jich stejně jako symbolů na zdi. Sedm. Jedna z nich jsem byla já. Uslyšela jsem kroky. Sebrala jsem mapu a utekla do prvních dveří, které jsem zahlédla. Nahmatala jsem světlo a rozsvítila. V místnosti bylo šero, ale po chvíli jsem si na světlo přivykla. Koukala jsem se kolem sebe. Obklopovaly mě knihy. Mnoho knih. Vyndala jsem jednu z regálu. Bylo na ní napsáno to slovo. Nestárnoucí. Otevřela jsem jí a začala číst.
Ageless. Nestárnoucí. Rasa lidí ohrožující náš druh. Vyznačují se symboly. Sedmi symboly znázorňujících jejich původ. V minulosti, ještě před válkou jich bylo o mnoho víc. Přesněji 2 miliony. Po válce byla většina z nich zajata. Někteří zemřeli během války a malá část z nich je stále mezi námi. Už od středověku se je lidé snaží najít. Mají něco, co by chtěl každý. A je to...

A je to ? Co je to ? Stránka byla vytržena. Někdo nechtěl, aby to někdo našel. Psalo se tam o sedmi symbolech, o nestárnoucích. Jestli já jsem nestárnoucí, protože nemám žádné vrásky a na svůj věk nevypadám, pak mě chtějí najít. Jenže proč je ohrožujeme? A co po nás chtějí? Musím zjistit víc.
Z přemýšlení mě vytrhla ruka, zakrývajícì mi ústa. Otočila jsem se na něj. Na první pohled by vypadal mile kdyby mě nechtěl někam odtáhnot. Jenže tohle byl pravý opak. Táhl mě před sebou do neznámé místnoti. Uprostřed byl obří stůl a u něj 12 židlí. Na šesti z nich seděli lidé.
Když se na mě podívali, zatmělo se mi před očima. Muž, který mě vlekl mi uštědřil velkou ránu do hlavy a já cítila jak padám k zemi.