Ageless

Kapitola 5

Vzbudil mě výkřik. Zkusila jsem otevřít dveře a překvapilo mě, že byly odemčené. Vydala jsem se po křiku. Zastavila jsem se u nedovřených dveří. Byl tam muž, mohlo mu být tak okolo 20.
Ten křik patřil jemu, podívala jsem se o kousek vedle a všimla si injekce, kterou svírá žena naproti jemu. Všimla jsem si ještě něčeho. Mužova znaménka na krku. Další? Kolik nás tu ještě je? Když mu žena chtěla píchnout injekci, muž ještě zesílil svůj křik. Nemohla jsem se na to dívat. Bez toho, aniž bych věděla co dělám jsem vběhla dovnitř a snažila se zadržet ženu. To mi ovšem nevyšlo a jehla se zapíchla do mě. Cítila jsem palčivou bolest, která po chvíli ustala a najednou jsem před sebou viděla jen mlhu. Začala jsem si vzpomínat.

Procházela jsem chodbou. Bylo tu ticho. Prošla jsem kolem několika prosklených místností a na konci chodby se činily velké prosklené dveře. Vstoupila jsem. Všude byly sedačky a na nich seděli lidé. Poznávala jsem je. Potkávala jsem je denně na ulici. Tohle jsou lidé, co z ničeho nic zmizeli v modrém světle. Chtěla jsem jim pomoci. Nevěděla jsem však jak. Mé ruce někdo zachytil. Neviděla jsem mu do tváře. Táhl mě pryč do vedlejších dveří. Odhrnul mi vlasy a uviděl ten symbol. Na nic nečekal a vstříknul mi něco do ruky. Okamžitě jsem usnula. Probudila jsem se v tmavé místnosti s postelí a jedním oknem. Nevěděla jsem, co tu dělám, ale bylo mi jasné, že musím zmizet. Okno nebylo tak vysoko. Skočila jsem dolů. Nevím jestli jsem to udělala já nebo někdo jiný, ale předemnou se oběvil oblak mlhy. Vstoupila jsem do něj. Rázem jsem se ocitla u sebe doma. Během vteřiny jsem na všechno zapomněla.

Probudila jsem se ve stejném pokoji jako v té vzpomínce. Co když mi lhali, co když oni jsou ti zlý? Nechce se mi tu zůstávat, ale stále neznám spoustu odpovědí. Rozhodla jsem se, že se tedy budu tvářit, že o ničem nevím.

Ležela jsem ve svém pokoji a přemýšlela. Z přemýšlení mě vytrhlo nepřerušované klepání na dveře. Otevřela jsem a zase se mi začal svírat žaludek.