*COMMENT & VOTE* thanks:)
LUCY’S POV.
Ze spánku mě probudilo pravidelné pronikavé pípání, které se rozléhalo po celém pokoji. Budík? Začala jsem kolem sebe máchat rukou, abych tu strašlivou věc utišila. Ozvala se rána a pak hned několik dalších. Otevřela jsem oči a lekla jsem se. Byla jsem v bílé místnosti a naproti mně bylo obrovské okno, ze kterého na mě zíraly dvě holky ve světlomodrém obleku. Podívala jsem se na podlahu. Všude byla voda a opodál ležela rozbitá sklenička a snad milion střepů. Pohla jsem se a zjistila jsem, že něco tíží mojí nohu. Odkryla jsem peřinu. Měla jsem až po koleno bílou sádru. Otevřely se dveře. Běžela ke mně jedna z těch holek, která byla za sklem. „Dobré ráno“ řekla a začala zametat střepy a vytírat rozlitou vodu. „Dobré“ podívala jsem se na ní nechápavě. „Jak se cítíte?“ ptala se dál. „Bylo mi i líp. Kde to jsem?“, „V nemocnici, slečno“ usmála se. „Au!“ sykla jsem a chytla se za hlavu. Ta bolest byla strašná. Znovu jsem přemýšlela nad slovy té paní… *V nemocnici, slečno*. Takže to nebyla nějaká paní, ale sestřička. To pípání není budík, ale nějaké přístroje, že mi to nedošlo dřív. Ale co dělám v nemocnici? Pamatuji si jen to, že jsem byla venku s Kate. Šly jsme na kafe a pak…? Pak do kina.
KATE’S POV.
Když jsem se probudila, šla jsem hned do koupelny. Lekla jsem se sama sebe v odrazu zrcadla, zřejmě jsem si včera šla lehnout, tak jak jsem přišla. Sundala jsem ze sebe včerejší oblečení a vlezla si do sprchy. Uvolnila jsem se při dopadu teplé vody na má záda. Umyla jsem si hlavu. Když jsem vylezla, vyčistila jsem si zuby a hodila špinavé věci do koše s prádlem a šla si pro čisté. Ucítila jsem vůni zapečených lasagní. *Kolik je hodin? * proběhlo mi hlavou. Podívala jsem se na hodiny.“půl 2.?“ vykulila jsem oči. Sešla jsem schody a tam už jsem uviděla, jak mamka běhá kolem trouby v zástěře, kterou dostala k minulým vánocům. „Dobré ráno“ rýpla si do mě a zazubila se. „Dobré“ odpověděla jsem a přitom na ní vyplázla jazyk. „Dáš si?“ ukázala na lasagne, já jen přikývla a vzala jsem si talíř. „Co dneska budeš dělat?“ vyzvídala. „Půjdu se podívat za Lucy“ řekla jsem s plnou pusou, až pak mi došlo, že máma o ničem neví.
Dojedla jsem svůj oběd, odnesla talíř a mířila si to nahoru. Zkontrolovala jsem čas a začala se oblíkat. Měla bych sebou pohnout, nebo mi ujede autobus. Hodila sem na sebe šedé tričko s nápisem a kratší kraťasy. Natáhla jsem se pro tašku přes rameno a hodila do ní nejdůležitější věci. Peněženku, mobil a.. „Sakra klíče. Kam sem je jen mohla dát?" začela jsem hledat klíče všude po pokoji, ale nemohla jsem je najít.
"Hledáš něco?" přerušil mě v hledání můj mladší bratr Brayan a točil s čímsi na prstech. Byly to moje klíče. "Dej to sem ti řikám" křikla jsem na něj, protože jsem věděla, že v tom má prsty právě on. Rád provokoval, ale teď na to nebyl pravý čas. " Za co?" stál pořád opřený o futra dvěří a vydíravě na mě hleděl. " No jestli nechceš, abych zavolala mámu,..." začela jsem improvizovat. Věděla jsem že máma na něj platí. "10liber" "Na to zapomeň"odpálkovala jsem ho, nejsem blázen, abych dávala bratrovi vlastní, poctivě vydělané peníze. "tak osm" namítl. "pět" "dobře" řekl spokojeně, já mu vrazila do ruky peníze, vzala si klíče a odešla.
LUCY’S POV.
"Oběd" prohlásila sestřička, na to jsem vstala a šla ke dvěřím. Za sebou jsem táhla nějaké přístroje. Zamotala se mi hlava a já začala ztrácet rovnováhu. Naštěstí mě chytla jedna ze sestřiček, která právě čistila koupelnu v mém pokoji.
"Musíte dávat pozor, slečno" řekla a posadila mě na vozíček, který stál za dveřmi. Vezla mě po chodbě a mě všechno přišlo tak divný. Lidi sedící na lavičkách si mě prohlíželi, jako kdybych byla nějakej mimozemšťan. Projeli jsme okolo recepce a já si všimla vyššího kudrnatého kluka, který seděl vedle na lavičce a měl hlavu položenou ve dlaních. Zřejmě brečel. Dojeli jsme k obrovským dveřím na niž bylo napsané JÍDELNA a vjeli dovnitř. Tam mě sestřička přisunula ke stolu a já čekala na jídlo.
Když mi ho donesli, chtělo se mi zvracet. Vypadalo to, jako by to už někdo jednou jedl a chutnalo to ještě hůř. Podobné některým jídlům vě škole. Nejsem nějak vybíravá, ale tohle byl humus. Odmítla jsem to sníst a poprosila jsem o to, aby mě sestřička dovezla zpátky na pokoj.
KATE’S POV.
Autobus jsem stihla jen tak. Koupila jsem si lístek a šla si sednout. Pořád mi hlavou lítali myšlenky typu: *Můžu za to já. Neměla jsem jí nechat odejít. Co když na tom bude špatně. Co jsem to vlastně za kamarádku? Co na to řeknou rodiče. Co na to řekne Lucy.* Ucítila jsem jak mě štípají koutky očí. Promnula jsem si je, abych zadržela slzy a začala jsem hrabat v tašce. Vytáhla jsem sluchátka a strčila si je do uší. Když se spustila hudba, zapomněla jsem na všechno co se stalo a vzpomínala jsem na minulost. S Lu jsme byly kamarádky od první třídy. Prožily jsme toho spolu hodně. S nikým nemám takové zážitky jako s ní. A teď? Leží v nemocnici. Nevím jak jí je, jestli si mě bude pamatovat a jak se bude chovat. Cítila jsem jak se autobus pomaličku zastavuje, tak jsem se rozhlédla . Zmeškala jsem mojí zastávku. "Sakra!!" vyskočila jsem.
__________________________________________________________________________________________________________________________________________________________
Jestli to někdo čtete, tak napiště nějakej kometář a nebo hodnocení. Když se k tomu nijak nevyjadřujete, tak nevim, jestli to má cenu vůbec psát..:D:) Chci vědět, co bych na tom měla změnit. :) díky xx
