Sám doma [VADAK] *DOKONČENO*

Konec dobrý, všechno dobré

Ráno jsem vedle sebe našla vzkaz od Martina. Psal v něm, že se omlouvá, ale neví kdy přijde. Je prý stále v Kladně. To by mě zajímalo co tu dělá. Je mi hrozně smutně. Celou noc se mi nezdálo o ničem jiném než o nich dvou. Zvedla jsem se a začala se sebou něco dělat. Vyčistila jsem si zuby, nalíčila se převlékla se a navonila. Chtěla jsem se projít. Vydýchat se na čerstvém vzduchu. Vyšla jsem ven, kde vše kvetlo a vonělo jarem. Bylo fakt krásně, takže jsem na sobě měla volnější triko a mikinu. Pořád jsem přemýšlela, proč se tohle děje zrovna mně. Já přece nejsem nějaká děvka! Procházela jsem kolem místního parku, kde většinou sedávali lidi. Dnes tu, ale skoro nikdo nebyl, až na jednu holku s klukem. Ten kluk mi byl hrozně povědomí. Jako bych ho znala. Změnila jsem směr, abych mohla jít kolem nich. Šla jsem pomalými krůčky, při kterých jsem se na ně koukala, až jsem se k nim přibližovala víc a víc. Najednou ve mě hrklo. Zastavila jsem se a pořád na ně koukala. Vždyť to je Martin! Líbal se tam s nějakou blonckou! Rychlým, naštvaným krokem jsem mířila k němu. ,,To si snad děláš prdel ne?!" vlepila jsem mu takovou facku až měl obtisk na tváři. ,,Nikol to není tak jak si myslíš!" začal mě ujišťovat Martin. ,,Můžeš mi říct kdo to je ?" zeptala se naštvaně ta kráva co vedle něj seděla. ,,Víš co? Na všechno zapomeň a opovaž se mi ještě jednou napsat!" zařvala jsem na něj a utíkala domů. ,,Já jsem tak blbá nána!" zakřičela jsem a sjela po zdi našeho baráku. Musela jsem vypadat hrozně. Stékaly mi slzy, černé slzy, od řasenky. Kvůli němu se mi totálně zhroutil celej vztah s Vadimem. Lituju toho, že jsem tak blbá a naivní.. Vždyť mi ještě říkal, že ke mně něco cítí. A co jako!? Sebrala jsem se a odešla do bytu. Nejradši bych se zlila jak váza, ale nemůžu. Ublížila bych sobě i tomu malému. Dala jsem si skryté číslo a vytáčela Vadima. 

V: Tkačenko, prosim.

N: Vadime, Martin mi ublížil

V: Ježiš, zase tahle čubka

Ozvalo se z telefonu a hned potom se hovor zrušil. Vzala jsem polštář, který ležel naproti mně a začala s ním mlátit do postele. Byla jsem tak hrozně vytočená a zároveň smutná. Byla jsem prostě na dně. Lehla jsem si k MacBooku a začala projíždět jeho starší videa a naše videa uložené v počítači a brečela. Nemohla jsem zastavit ten vodopád breku, když jsem koukala na vzpomínky. 

* o pět měsíců později *

Dnes je to přesně den od toho, co se mi narodila krásná holčička jménem Rebecca. Ležím v porodnici a čekám, až mi dnes řeknou, že už můžu domů. Můj porod byl prej jeden z nejlepších za poslední dobu, takže můžu domů dřív, protože mi nic není. Vadim o tom ani neví. Musím mu to říct, až přijedeme domů. ,,Paní Kovářová pojďte. Pomůžu vám s oblékáním a můžete jít domů" oznámila mi s radostí sestra. Donesla mi mé oblečení, které jsem si oblékla a taky donesla čisté věci pro miminko. Převlékla Rebeccu a my mohly jít. Zatím jsem si ji nesla v zavinovačce, protože kočár mám doma. V bytě jsem už měla zařízený pokojíček pro princeznu. Věděla jsem, že to bude holka. Doma jsem ji dala spát a zavolala Vadimovi. 

N: Je na světě! 

V: OMŽ jsem táta ! Už jste doma ? 

N: Jo přijeď se podívat. 

V: S Carly přijedeme, do půl hodinky jsme tam ! 

Carly, jeho nová přítelkyně. Jsou spolu asi tři měsíce. My už jsme se usmířili a jsme kamarádi. Až bude Rebecca starší tak půjde do střídavé péče. S Martinem jsme se už taky spřátelili, ale není to nějak vážný. Když se potkáme, tak se pozdravíme, to je všechno. Všem jsem poslala SMSku, že už je na světě, kolik váží a tak, protože včera jsem to nestihla. Když už přijeli, tak si ji chovali, dělali na ni různé obličeje a tak. S Carly jsme se udobřili a normálně se bavíme. Užila jsem si pěkný odpoledne s kamarády. 

TAK A JE TO TADY VÁŽENÍ ! CHCI PODĚKOVAT VŠEM CO TO ČETLI A PSALI MI NÁDHERNÉ KOMENTÁŘE. TAKY CHCI PODĚKOVAT TĚM, KTEŘÍ VYDRŽELI I KDYŽ JSEM ZROVNA NEPSALA PÁR TĚCH MĚSÍCŮ. ASI TO NESKONČILO PODLE VAŠICH OČEKÁVÁNÍ NEBO PODLE VAŠEHO PŘÁNÍ, ALE NĚJAK TO DOPADNOUT MUSELO. TĚŠÍM SE NA VÁS U DALŠÍ FANFIKCE. XOXO VIKY :*