Jiná krev

Kapitola 1.

Opět se nacházím na polní cestě v našem menším městě v Severní Americe a trochu zpomaluji abych si mohla do sluchátek pustit znova můj playlist, který mám na mobilu. Jako první začne hrát moje nejoblíbenější píseň od Davida Guetty - Titanium a znova se rozbíhám. Běžím na nic nemyslím, koukám na zem pod nohy a mezitím do mě někdo vrazí. Nějaký běžec. Oba sedíme na zemi, je nemehlo nebo co?Dívám se kdo to je...jsem v šoku.

Vzpamatuj se je to jenom obyčejný kluk našeptává mi hlásek v mé hlavě. Ne to není obyčejný kluk to je Noah z naší třídy (jen pro ty kdo by nevěděli to je ten kluk, kterého obdivuji už od první třídy od základky). Vytáhl si sluchátka z uší a já udělala totéž vlastně jedno sluchátko mi z ucha vypadlo když jsem padala na zem.

"Promiň Sarah, to byla moje chyba. Nedíval jsem se do předu" řekl klidným hlasem. O můj bože on si pamatuje moje jméno v mysli doslova šílím. Honem něco odpověz řeknu si v hlavě. ,,Ani ne, já jsem se taky nedívala do předu. Zaposlouchala jsem se do písničky a dívala jsem se do země " odpověděla jsem. ,,Takže ty chodíš běhat?" zeptal se. Ach jo...takovej krasavec, určitě má holku. ,,Jo, asi tak od dubna." ,,Že jsem tě tu ještě neviděl" řekl. ,,Asi sme se míjeli." ,,Jojo, je to možný. Hele já už poběžím. Tak se měj a zítra ve škole." ,,Jo ve škole, ahoj" odpověděla jsem neutrální odpověď na rozloučenou. Oba dva jsme se dali do běhu ale každý jiným směrem a nasadila jsem si do uší sluchátka. Už zbýval jenom kousek k domovu asi tak 5 minut.

,,Ahoj" zakřičela jsem na rodiče když jsem vstoupila do domu a vypnula hudbu ve sluchátkách. Rychlostí blesku jsem vyběhla schody do mého útulného pokoje. Stěny mého pokoje byly do fialova a do bíla, které zdobily fotky s přáteli. Uprostřed pokoje se u zdi nacházela větší postel, stůl byl pod jedním oknem a pak tam bylo ještě jedno okno, které mělo takový parapet uvnitř pokoje, že jsem si na něj většinou sedala a koukala do zahrady. Ze skříně jsem vzala pyžamo,které tvořily černé spací legíny ale ne příliš uplé a bílé triko s černýma okrajema na rukávech, výstřihu a lemu na konci trička k tomu patřilo.

V koupelně jsem pustila horkou vodu, která postupně tekla do vany. Pak jsem vodu dala na vlažnou a dala do toho voňavou pěnu. Vůně pěny se šířila po celé koupelně. Vyslékla jsem se ze spoceného oblečení a vlasy jsem nechala rozpuštěné protože je budu umývat. Přece zítra ukončím druhák, dostaneme vysvědčení a 2 měsíce volno. Voda ve vaně byla akorát. Asi tak po čtyřiceti minutách jsem vylezla a omotala jsem kolem sebe ručník. Vlasy jsem si taky dala do ručníku a odlíčila se. Až po mě netekla voda tak jsem se oblékla do pyžama a vlasy z ručníku rozpustila, rozčesala a začala fénovat. Moje vlasy měly kaštanovou barvu a délka vlasů byla obyčejná né moc dlouhá ale ani zase né moc krátká. Po chvíli vlasy byly už jen trochu mokřejší ale rozhodla jsem se je nechat volně uschnout.

V pokoji jsem zapnula notebook a najela na facebook, na který mi samozřejmě nikdo nenapsal. Ani nejlepší kamarádka. Aha ona není online, asi je venku někde s tím jejím přítelíčkem i když je 8 hodin večer ale nu co? Je ještě světlo. Noaha jsem měla v přátelích ale nikdy mi nenapsal a já vždy pozorovala jestli je online. Samozřejmě, že byl online ale že by napsal to se nestane. Stoupnu si a jdu si pro knihu, kterou teď čtu. Jsem u mé knihovny a ozve se zvuk facebooku. Vezmu knihu a jdu zpět k notebooku. To bude moje nejlepší kamarádka Nell pomyslím. Sednu si, položím knihu na stůl a kliknu na facebook. To snad není pravda, to nemůže být pravda. Dala jsem si facku, pořád to vidím začnu skákat a lítat po pokoji štěstím bez sebe. On mi napsal. Noah mi napsal.

Noah: Ahoj :) ještě jednou promiň za to jak jsem do tebe vrazil.

Sarah: Né v pohodě, to se někdy stane :)

Čekám jestli ještě něco napíše. Najednou se objevuje bublinka s tečkami a to znázorňuje, že píše. To snad ani nemůže být pravda. Co se to děje? Na to mi asi nikdo neodpoví.

Noah: Neotravuju?

Sarah: Ne, vůbec ne. Stejně nemám co dělat

Noah: Ok :) tak jak se máš?

Na tu otázku neexistovalo v téhlé chvíli žádné slovo. Ale něco mu musím odepsat.

Sarah: Líp to už snad nejde. Zítra naposled do školy a pak dva měsíce volno :)

Noah: Přesně :D

Tááák, teď bych měla napsat něco já? Ale co? Tak moc chci vědět jesi s někým chodí ale to je moc osobní otázka? Začínám šílet nevím co napsat. Nakonec mě jedna otázka napadla.

Sarah: Co budeš dělat o prázdninách? Pokud je to moc osobní otázka tak klidně neodpovídej

Snad normálně odpoví jinak nevím co bych asi napsala kdyby napsal, že to je osobní. To by bylo možná i trapné.

Noah: Ne je to normální otázka :) no budu doma a chodit ven nic jiného naplánovaného nemám... Ty?

Uf.. Oddechla jsem si.

Sarah: To stejné :)

Noah: Když oba takhle chodíme běhat nechceš běhat společně?

Jasně, že chci. Kdo by nechtěl a ještě k tomu mě zve sám. Dnes je tak nejlepší den.

Sarah: Můžem, podle mě na tom není nic špatného :)

Noah: Ok, třeba se i líp poznáme a stanou se z nás větší kamarádi :)

On mi nabízí kamarádství. Hmm.. dnes to už nemůže být lepší. Někdo klepe na dveře tak překliknu na YouTube a řeknu ,,Dále" to je jen mamka. ,,Tady máš zeleninový salát k večeři a moc neponocuj! Přece zítra je ještě škola sice jen vysvědčení ale i tak" máma se u toho usmála a odešla z pokoje. Když už jsem na tom YouTube tak si pustím nějakou písničku. Žádná mě nenapadá... to se nestává. Tak třeba See you again si pustím. Já mu ještě nepodepsala, rychle se vracím na facebook a odepisuji.

Sarah: Třeba :)

Noah: Hele já už ji končím jsem s kamošema hrát hru. Přes počítač tak ahoj, zítra ve škole :)

Sarah: Jo v pohodě :) ahoj

Nakonec si teda vezmu knihu a jdu číst. Mám rozečtenou knihu Eleanor a Park od Rainbow Rowell. Moc pěkná kniha. Po půl hodině knihu odložím, vypnu notebook a jdu s mobilem do postele. Zapínám budík, zvuk dám na hlas a mobil zapojím do nabíječky a jdu spát. Než usnu přemítám si co se dnes stalo. Sice je teprve nějak půl desáté ale jsem docela unavená a tak usinám.