Jiná krev

Kapitola 6.

Crr...Crr... zvoní znovu budík. Vypnu ho a opět usínám. Opět mě něco probudí ale tentokrát je to zvuk messengru. Podívám se na hodiny. Kruci. Zaspali jsme. „Crystal, vstávej" probouzím ji. „Co se děje?" Otázá se mě. „Zaspali jsme, tak dělej vstávej. Je šest hodin!" Řeknu. „Cože je?" Zeptá se mě, když už vylézá z postele a začne se oblékat. „No slyšela jsi. Je šest a v šest máme být před jídelnou." Odpovím ji a mezitím co si oblékám poslední kus oblečení a tou je mikina, protože dnes je zataženo a je chladněji. Zatím se stihla obléct i Crystal. Vybíháme z chatky a utíkáme před jídelnu. Přiběhneme tam v šest hodin a deset minut. „Děvčata, děvčata, kde pak jste byly?" Zeptá se Lucas. „No, my tak nějak zaspaly." Říkám já, vidím totiž, jak se teď Crystal stydí promluvit. „Dobře, dobře, ale nějaký ten trest vás nemine. Ještě nevím jaký, ale nemine vás to vám slibuji. Tady se nechodí pozdě." Řekne Lucas. Aha, super. Druhý den ráno tady být a už mít trest. Pomyslím si. „Rozcvičte se!" Poručí nám všem. Jakmile jsme už byli rozcvičení, běželi jsme opět kolem jezera. Včera, tak i dnes se já a Nick běžíme mezi prvními s Lucasem. Jsme ve teprve ve čtvrt cesty začne pršet, jak z konve. Už dobíháme, tentokrát jsem úplně první což mě těší. Lucas to vše zapisuje do papíru. „Jděte na snídani." Poslal nás, mezitím co tam čekal, než to všichni uběhnou. „A zůstaňte v jídelně!" Stihl nám přikázat, ještě předtím než jsme odešli. Ke snídani byl opět švédský stůl, to tak asi bude vždy, každé ráno. Procházím se kolem stolu a nemůžu se rozhodnout co si vzít. Nakonec se rozhodnu pro kukuřičné lupínky s mlékem. Dnes zase sedíme, tak jako minule. Já a Crystal a na proti nám Peter s Nickem. „Jaktože jste zaspaly?" Zeptal se Peter. „No, to já nevím." Ujala se slova Crystal. „Protože mi zvonil budík, a dostatečně mě neprobudil, a pak v šest mě vzbudil zvuk messengru." Od vyprávěla jsem jim, co se teda dnes ráno stalo. Vlastně jsem si ani tu zprávu nepřečetla, jak jsme chvátaly. Vzpomínám si. Všichni čtyři odnášíme tácky s nádobím a sedáme si zpět na svá místa. Jídelna je už od ostatních lidí mimo naši skupinu vylidněná. „Jelikož prší, tak vás nebudu tahat po venku i když pak někdy možná budu muset. Takže si jděte pro své sešity a přijďte zase sem. Zamluvil jsem pro nás jednu z učeben." Řekl Lucas. „A do čeho sešit?" Zeptala se nějaká holka od jiného stolu. „ Dobrá otázka. To ještě nevím, vemte si oba dva sešity a už si pro ně jděte." Odpověděl. Mikinu mám naštěstí s kapucí tak si ji nasadím a s Crystal a klukama vybíháme z budovy. Doběhly jsme do naší chatky, popadly sešity a utíkali zpátky do budovy. Teď už bez kluků, protože oni nebo my na ně jsme nechtěly čekat v tom dešti. Lucas stál v budově před jídelnou a až tam byli všichni tak jsme šli do třetího poschodí, kde jsme zamířili k jedné z více učeben. Lavice byly po jednom. Sedla jsem si do druhé u dveří. Předemnou, takže v první lavici, sedí Crystal. Za mnou sedí Nick a za Nickem Peter. „Nevím, co by jste dělaly radši, jesi historii nebo o ostatních věcech našeho světa. Ale asi o ostatních věcech co?" Oznámil a zeptal se nás najednou. „Abych nějak začal, vezměte si sešit o jiných věcech neboli jak jsme ho nadepsali bylo mám dojem bojové taktiky, ostatní věci nebo prostě tak nějak. A tu první stránku si vynechte a můžete ale nemusíte si nějak vyzdobit, takže začněte psát jakoby na druhou pravou stranu nebo jak bych to řekl." Řekl. Vzali jsme si sešit a otevřeli ho. „A co potřeby na psaní?" Zeptala se nějaká holka. „Nepředbíhej, ty vám taky rozdám. Každý dostane obyčejnou tužku, propisku, zelený centropen a pravítko." Dořekl a hned nám to vše rozdal. Všichni byli nějak nezvykle tichý. „A ještě než začneme tak pár pravidel. Budete se hlásit, nebudete vykřikovat ani pokřikovat a budete poslouchat a psát. Rozumíme si?" „Ano" řekla třída sborově. „A teď už můžeme začít. V našem světě tady taky s námi žijí graptury. Tento tábor je chráněný kouzlem a graptura tady může být, pouze na dovolení hlavní vedoucí. Teď je to Amy. Graptury jsou takové zvláštní. Můžou mít podobu člověka ale také svou vlastní podobu. Většinou když se narodí, tak mají podobu člověka, až kolem šestnácti let se začínají měnit. Učí se ale svou podobu ovládat, ale když se to někteří nenaučí tak nezvládají vlastní sebekontrolu. Už od nevím kdy s nimi bojujeme ale je to sakramentsky dlouhá doba. Dají se zabít? Ano dají ale jen pár způsoby. Zabodnout do nich náš speciální meč, který vy ještě nemáte ve svém vlastnictví. Další způsob je vytrhnutí srdce z těla, což se moc nedělá. A poslední způsob, o kterém víme, teda aspoň já vím pouze o těch třech je ten, že je můžete zabít magií. Magie bude další téma, které budeme probírat. Ale to teď zatím ne. Napíšeme si zápis a pak vám pustím takové video, které jsme vytvořili do výuky." Napsali jsme si zápis o grapturách, ale zatím to je jen úvod, základní věci, o nich. Poté nám Lucas pustil takový zajímavý, dalo by se říct, že to byl film. O ukázkách, jak graptury zabíjí, všechny tři způsoby a prostě takové to věci o nich. Jakmile to dopromítal podíval se na hodinky. „No, už je téměř dvanáct, to jsme tu docela strávili dost dlouhou dobu, já bych to ani tak neřekl. Už vás pouštím se najíst a odneste si ty sešity zpátky do chatek. Ve dvě se sejdeme před budovou, pokud bude pršet tak v budově před vchodem do jídelny. A teď už jděte. Už všichni odešli a já s Crystal jsme docházely jako poslední. „Vy dvě pojďte sem." Zavolal nás Lucas, ještě než jsme odešly a jak nás volal tak si sklízel věci ze stolu. „Ten trest vás nemine, ale ať se to víckrát nestane ano? Teď ten trest bude takový mírný sice ještě nevím jaký, ale mírný, pokud se to bude opakovat tak ty tresty - za cokoliv ne jen za zaspání - budou čím dál tím víc přísnější. Můžete jít." Sice to myslel vážně ale říkal to takovým milým hlasem. „Pojď, jdem si odnést ty sešity do chatky, už mám hlad." Řekla mi Crystal. „Já taky." Teď už teda nepršelo, sice máme hlad ale jdeme pomalým krokem. Odložili jsme si sešity a propisky na stůl. A šli zpátky do budovy, do jídelny. Jdeme k výdejnímu okénku. Na oběd je uzená polévka a za druhé jsou zapečené těstoviny. Jak už jídlo máme na talíři a to máme na tácku. Tak si jdeme sednout. Kluci už tu nejsou. Nevadí. „To je tak dobré." Říkám a pochutnávám si na jídle najednou. Asi tak za půl hodinky máme dojedeno a odcházíme z budovy. Pořád neprší. To je dobře. Zase pomalým krokem, kráčíme do chatky. V chatce se podívám na mobil, kdo mi to teda ráno napsal.

Noah: Ahoj, nechceš si jít zaběhat? P.S. všechno ti vysvětlím.

Už zas musí otravovat? Nebudu mu odepisovat. Mobil zpátky položím na poličku. Nevím, co mám dělat. Teoreticky bych mohla jít číst, ale to bych se k tomu musela nějak dokopat. Ťuk, ťuk... Někdo nám klepe na dveře. „Dále" zakřičím. Crystal se na mě tak divně podívá, proč to říkám. Asi nevnímala. Dovnitř vešel Lucas. Posadil se vedle mě na mojí postel. „Přišel jsem za váma, ohledně toho trestu. Trest budete mít rozdělený, takže nebudete spolu. Ty" pokýval hlavou na Crystal „budeš pomáhat Amy, s nějakými přípravami." Nařídil trest Crystal. „A kdy?" Zeptala se. „Největší pravděpodobnost je ta, že dnes večer. Ale to se včas dozvíš." Řekl a Crystal pokývala hlavou na souhlas. „Teď k tobě," začal mluvit na mě „ty mi s něčím pomůžeš. Taky se ještě dozvíš kdy." Oznámil a odešel. Ani jsme si to neuvědomila ale usla jsem. Až za deset minut dvě slyším, jak mě Crystal probouzí. „Vstávej, ty ospalče, musíme jít" mluví na mě jemným hlasem. „Jo, už jdu" Řekla jsem a vyrazily jsme. Nepršelo. Takže asi budeme venku. Dojdeme na místo a ono se rozprší. Všichni se jdeme schovat dovnitř. Do budovy. Zachvíli přijde Lucas. „Někdo mi vnukl nápad, co dnes budeme dělat. Půjdeme si zaplavat." Oznámil Lucas. „Cože? Vždyť venku prší a jezero bude studené jak něco." Zakřičí nějaká holka. Neznám ji. No vlastně většinu děcek moc neznám z tý naší skupinky no ani z celého tábora ne. „Do jezera nejdem, tady je i krytý bazén vy trumberové" řekne s posměchem Lucas. „Všichni se Běžte převléct do plavek a vemte si ručník. A holky to je spíš pro vás budete mít seplý vlasy! Sejdeme se támhle u tý budovy." Řekl a ukázal na ni. A také ukázal ať už jdeme. „Pořád musíme někam přebíhat" stěžuje si Crystal. Mě to zas až tak nevadí. V chatce jsme se převlékly do plavek, vzaly si ručník a spodní prádlo a sprchové mýdlo. Na sebe si oblékly tepláky, triko a mikinu a šly k budově, na kterou ukázal Lucas. Já s Crystal jsme tady mezi prvními. Lucas tam už stál. A zatím přišli všichni ostatní. „Támhle jsou holčičí šatny" ukázal na ně „a tam klučičí" ukázal jinam. „Sejdeme se u bazénu." Rozkázal a sám někam odešel. Zachvíli jsme s Crystal a ostatními holkami vycházely ze šatny a namířily si to k bazénu. Kluci už tam byli, jako prvního jsem si všimla Lucase a jeho sexy těla. Měl krásně vypracované svaly. Crystal šla za Peterem a Nickem následovala jsem ji. Nick taky nebyl k zahození ale na Lucase nemá. „Dnes budeme plavat všechny styly. Vím, že to s výcvikem nemá nic společného ale plavat by jste měli umět třeba kdyby vás nějaká graptura shodila do vody v domnění, že se utopíte. Ale tady snad všichni umí plavat. Tak začneme budete plavat po jednom tam a zpět dáme to na čas." Oznámil. Vsihcni jsme plavali a pak nám nechal prostor pro nás a mohli si dělat, co jsme chtěli. Blbneme s klukama. Už byl čas jít. Je to škoda. Tady mě to dnes bavilo. Vylézáme z bazénu a je kolem šesté večer. „Dnes po večeři, si dělejte co chcete. A můžete jít." Dořekl a všichni vyrazili do šaten. Chvíli jsem počkala ještě na Crystal a odcházely jsme společně z budovy. Před budovou čekal Lucas. „Po večeři ty Crystal běž za Amy a ty Sarah přijď za mnou do chatky." Oznámil. „A kde máš chatku?" Ptám se. „Číslo 301 a teď už jděte."
Do chatky jsme si daly ručník a mokré plavky, které jsme rozložily do koupelny aby uschly a vyrazily na večeři. K večeři je kuře s rýží. Bylo to moc dobré, ale neměla jsem hlad, tak jsem toho moc nesnědla. Ještě se napila a Crystal už šla za Amy a já šla do chatky číslo 301 za Lucasem.