Jiná krev

Kapitola 13.

Kde to jsem? Přistane mi na mysli pouze tato jediná otázka. Otevírám oči a spatřím mámu s tátem. Co tady zatraceně dělají? A na druhé straně postele, kde ležím, zahlédnu Lucase.

„Co se děje?"

„Nicolas tě silně praštil v boji a ty jsi upadla do bezvědomí," ujmul se slova Lucas.

„A proč kvůli tomu přijeli rodiče?"

„Protože ti něco musíme oznámit a rodiče u toho musí být, takže tady zůstanou."

„Co mi musíte oznámit?" Jak jsem si všimla tak rozhovor vedu jenom s Lucasem.

„To se dozvíš ráno, teď se musíš prospat. Nechám vás tu s vaší dcerou o samotě," oznámí a odejde z pokoje na ošetřovně.

Nechci, aby odešel. Nahlas se to ale vyslovit neodvážím. Rodičům bych dokázala vysvětlit, že s ním chodím, ale neměla jsem odvahu to vyslovit. Dívám se, jak odchází a zavírá dveře. Poté se otočím na rodiče.

„Proč jste tady?" možná to znělo trochu divně.

„Jak ti řekl Lucas, musí se ti něco oznámit. Ale až ráno, krásně se prospi," promluvil táta.

„Dobře."

Oba dva mi popřáli dobrou noc a odešli.

Nemůžu usnout. Pořád se převracím z jednoho boku na druhý. Tak moc, až je to nepříjemné. Mám strach, z toho, co mi musí říct. Chovají se divně. Po tváři mi sjíždí kapka slzy. Proč? Nechápu to.

Zaslechnu vrzání dveří, od mého pokoje na ošetřovně, kde se právě nacházím. Pomalým pohybem se z leže, posadím a sleduju, jak někdo zavírá potichounku dveře. V té tmě, co teď v noci tu panuje. Vůbec nevidím, kdo to je.

„Ššš, to jsem jenom já."

Lucas. Napadne mě jediné. Usadí se na židli, vedle mé postele a už začínám rozpoznávat rysy v jeho obličeji. Ano, skutečně to je Lucas. To mě těší. Přišel za mnou. Podívá se mi do očí ale i přes tu tmu zahlédne mé zčervenalé oči, protože my ochránci máme zdokonalený zrak.

„Ty jsi plakala? Ale proč?" povídá jemným uklidňujícím hlasem.

„Z toho, co mi musíte říct. Cítím, že to nebude nic dobrého. Prosím řekni mi, co to bude."

„To bude dobrý. Promiň, ale říct ti to nemůžu. Tak moc rád bych to udělal, ale nemůžu. Posuň se."

Udělala jsem, co řekl a Lucas si lehl za mnou na postel a já položila hlavu na jeho rameno. Bylo to uklidňující. Cítím z něho vůni sprchového mýdla. Nemohu si vzpomenout, jak se ta vůně jmenuje. Už vím. Aloe vera.

„Aha, to je škoda. A ráno to bude probíhat jak?"

„Zdravotní sestřičky ti sem donesou snídani a pak tě vyzvednu já a půjdeme spolu do kanceláře Amy, kde už budou čekat tvý rodiče a Amy," oznámil mi organizaci celého rána.

„Aha, ty nebudeš vyučovat?"

„Ne, zítra ne. Jakož to tvůj dalo by se říct učitel. Musím být u toho, co ti budou říkat a pak ještě něco."

„Aha," odpovím mu a pomale usínám. Poté slyším už jen dobrou noc a cítím jeho rty na mém čele, kam mi dal lehkou obyčejnou pusu.

„Dobrou noc," stihnu zabrblat a poté usnu.

Probouzí mě sestřičky, které mi donesli snídani. Lucas už tu nebyl. Asi nemohl, ale brzy přijde. Moc se na něj těším. Snídani jsem zhltla a už jen stačilo čekat, než přijde Lucas. Přišel brzy. Hned jak přišel, tak jsem ho obejmula a vydali se do kanceláře k Amy.

Mojí rodiče tam už byli, přesně jak říkal v noci Lucas.

„Dobré ráno," pozdravím všechny.

„Dobré ráno," řeknou sborově máma, táta a Amy.

„Je tu něco, co ti musíme říct a ty se s tím musíš vyrovnat a naučit se to kontrolovat," povídala Amy.

„Jednu hodinu jsem vám říkal, že graptury se dají také zabít magií. Ale kdo se tu magii nenaučí ovládat je nebezpečný. Těch, co tu magii mají je málo. A jen někteří se ji naučili ovládat," povídá Lucas. „A ty ji máš. Máš schopnosti," dokončil větu Lucas.

Další kapitolka na světě. Snad se bude líbit :)