Jiná krev

Kapitola 11.

Lucas mě chtěl vyzvednout, ale říkal, že je to blíž od jeho chatky, než od mé a že stejně o tom zatím nemusí vědět Crystal. Už stál před chatkou a čekal na mě s piknikovým košem v ruce. Pozdravíme se a vydáme se rukou v ruce na cestu.

„Kam to jdeme?"
„Uvidíš, je to překvapení," zvýší ještě víc mojí zvědavost.
„Ach jo.." řeknu trochu sklesle. Ale překvapení je překvapení. Co se dá nadělat? 

Proplétáme se mezi stromy, takže už se nedržíme za ruce a každý jde sám. Kořeny stromů byly zákeřné. Pořád jsem o ně zakopávala, asi tak dvakrát mě musel Lucas zachytit, abych neupadla. Lucas nás dovedl na krásnou louku. Vše je tu krásně vykvetlé. Řekla bych, že to bylo ve prostřed louky, Lucas položil na zem takovou kostkovanou deku, na kterou položil piknikový koš a posadil se. Já udělala to samé. „Toto jsem od tebe opravdu nečekala, je to moc milé a pro mě hlavně romantické gesto," pochválím ho. „Děkuju."
„Jak jsi toto místo našel? Je tu to oprvadu nádherné..."
„Když jsem tu byl na výcviku, tak jsem se potuloval po lese a objevil to tady. A ani moc lidí sem nechodí, protože je to blízko zábran, přes které stejně graptury nemůžou."
„Aha a nemůžou se ty zábrany jednou rozbít? Zbořit? nebo jak bych to popsala," ptám se.
„Kromě zabití hlavní vedoucí, ředitelky, což je v této době  Amy tak ne. Proto probíhá zvláštní předávání toho titulu, nebo jak bych ti to popsal."
„Aha, co když se někdo nevyučí pořádně být ochráncem nebo tím nechce být? Může mít normální lidské povolání?"
„Ano, to klidně může," odpoví mi a já bych možná měla změnit téma.

Mezitím, co jsem se ho vyptávala, otevřel  piknikový koš a vyndal senviče a podal mi ho. „Mňam, to je vynikající. Dělal jsi je sám?" pochutnávám si. „Ano, jedno z mála jídel, které se mi povede," pověděl a zasmál se a já taky. „Ty neumíš vařit jo?" trochu si ho dobírám. „No moc ne," přizná. „Já tomu nevěřím. Jednou mi musíš něco uvařit a určitě to bude vynikající," podporuji ho. „No to si nemyslím," řekne a zasměje se. „Vzal jsem i něco na pití, tady máš," řekl a podal mi pomerančový džus. Poté si lehli a koukali do nebe. Už šli dokonce vidět i hvězdy jak se stmívalo. Když se setmělo úplně. „Padají hvězdy, něco si přej," oznámím mu. Ať mě miluje, takovou jakou jsem a já jeho. Aby nám to vydrželo, budoucnost zažili spolu a byli šťastní. Přála jsem si. Zajímalo by mě, co si přál Lucas, ale neříká se to, aby se ti to přání splnilo. „Nechce se mi to tu opustit, ale měli bychom," povídá mi. „Jo to mě se taky nechce odejít," říkám smutně. Stoupáme a skládáme deku, když v tom Lucas něco zahlédne za branami. „To není možné. Nemají tady, co dělat." Nechápu ho, podívám se jeho směrem a už chápu. Poblíž bran prochází skupina tří graptur. „Pojď, nesmí nás vidět. Jinak budeme jejich cíl." Uposlechla jsem Lucase a z louky už jsme byli v lese. 

„Musíš ještě semnou jít za Amy, já toto musím ohlásit," oznámil mi, když jsme byli u tábora.
„Dobře," přikývla jsem hlavou.

„Promiň, že tě ruším v tuto pozdní dobu, ale musím něco nahlásit," oznámil Lucas Amy.
„Nevadí, povídej," vybídla ho Amy.
„Se Sarah jsme byli na louce blízko bran a těsně za branami se potulovala skupinka tří graptur. Nemáme s nimi snad příměří, že blízko tábora nemají, co dělat?"
„Ano, to příměří máme. Zatím je necháme být, asi tam vyšlu nějaké ochránce, aby pozorovali, jestli tam jsou nějak pravidelně a podbně."
„Jo dobře, já jen, že ti to musím jít ohlásit."
„Ano, udělal jsi dobře. Už si s tím nelam hlavu, já vymyslím, co dál."
„Dobrou noc, vám obou," popřála Amy.
„Děkujeme," odpověděla jsem s Lucasem zároveň.

„Doprovodím tě," nabídl mi. Cestu zpátky jdeme bohužel mlčky. Každý jsme ve svých myšlenkách. Chceme se rozloučit, ale začalo pršet. Ve stejnou chvíli se podíváme na nebe a pak na sebe s pousmáním. Lucas se vrhne ke mně a políbí mě. Zažívám svůj první polibek v dešti, tak jak jsem si to vždy vysnila.

Další kapitola na světě. Co ni na říkáte? Napište do komentářů.