Jeden Okamžik

Šedesát čtyři.

Najednou otevřeš oči. A rozhlédneš se po místnosti. Až ti oči padnou na mě.

"Charlie?" ozveš se tiše. Tvůj hlas zní chraplavě.

"Ano," Jdu blíž k tvému lůžku.

"Co tu děláš?" ptáš se mě.

"Chodil jsem za tebou často," řeknu ti.

"Vážně?" přikývnu.

"Proč?" tvé modré oči se na mě upřou. Všimnu si, že ti už trochu odrůstají světlé vlasy.

A najednou. Nevím, co se změnilo, ale najednou už mi nepříjdeš tak nadpozemsky krásná. Jsi krásná, ale už ne tak nedotknutelná.

"Protože jsi byla má nejlepší kamarádka." zamumlám, ale to není jediný důvod. Cítil jsem výčitky svědomí, že jsem tě nezachránil.

"Charlie jsi úžasný a jsem ti neskutečně vděčná, ale pořád si stojím za svým. Nic víc mezi námi být nemůže."

A najednou mám na tebe vztek. Proč pořád myslíš, že je všechno o tomhle? A že mám nutkání tě i po roce bláznivě milovat? Smířil jsem se s tím a navíc mám pocit, že se zamilovávám do někoho jiného.

Do Grace.