Jeden Okamžik

Čtyřicet sedm.

Sedím v jídelně u našeho oblíbeného stolu. Nevím, co mám očekávat. Možná ani nejsi ve škole, možná si ke mně sedneš a možná ne. Mezitím jím něco, co by měla být pizza a pozoruji vchod do jídelny.

Vtom se tam vynoříš.

V první chvíli jsem tě nepoznal, protože vlasy jsi měla obarvené na černou barvu. Byla jsi i tak krásná, přestože ses mi víc líbila se světlými vlasy.

Na sobě jsi měla pruhovanou košili, dlouhou tak, že už jsi pod ní měla jen černé silonky. Slušelo ti to. Ale říct jsem ti to nemohl.

Pohledem jsi projela celou jídelni až ses zasekla na mě. V tvých očích jsem spatřil bolest a ty ses odvrátila.

A pak sis sedla ke stolu těch "populárních".