Sounds √

Chapter 17

Auto...

To bylo to jediné, co jsem si stihla pomyslet. Pak už mám jen velkou ránu a jinak samou tmu.

pohled 3. osoby

Šílenou rychlostí se řítilo auto přímo na světlovlasou dívku. Otočila se a uviděla ho.

Už nemohla nic udělat. Bylo příliš blízko.

Vrazilo do ní ve strašné rychlosti.
Skutálela se na zem a bezvládně ležela. Řidič vyděšeně vylezl z auta a opatrně přišel blíž k dívce. Nebyl si jistý jestli dýchá, ale nechtěl na ní sahat, protože by pak šel do vězení, že jí srazil. Koukal na ní, a pak najednou rychle nasedl zpět do auta, opatrně objel dívku a ujel.

Dívka stále bezvládně ležela.

Po chvíli šel ulicí mladík. Chvíli jenom divně koukal, ale pak si uvědomil co to je.

Okamžitě přispěchal k dívce na silnici. Zkontroloval jestli dýchá a jestli jí tluče srdce.

Tlouklo. Sice hodně slabě, ale tlouklo.

Popadl telefon a zavolal záchranku. Ta přijela do 5 minut a neváhali už ani chviličku. Naložili ji a hnali se do nemocnice. Hoch vyběhl na autobus a jel také k nemocnici.

Vystoupil a vešel dovnitř. Usedl na nepohodlnou židli a vyčkával.
Sice dívku vůbec neznal, ale chtěl vědět, jak to s ní dopadne.

Čekal dlouho. Hodně dlouho, ale nakonec se dočkal.

Doktor vyšel ze sálu a kluk se okamžitě vymrštil z nepohodlné židle, která se každou chvílí stávala ještě nepohodlnější.

S doufajícím pohledem se díval na doktora, který spustil.

Říkal, že to byla velmi těžká operace. Měla několik zranění, ale že žije.

Klukovi se rozzářili oči štěstím.

„Ale je v kómatu." řekl ještě doktor, a pak se smutným úsměvem na tváři, odešel.

Hoch tam stál jako opařený. Civěl stále před sebe, jako by tomu nemohl uvěřit. A taky že nemohl.
Recepční už volala jejím rodičům, ale ty jsou někde v lázních, ovšem přijedou jak nejrychleji to půjde.

Dívenka neměla nikoho. Jenom hocha, který jí zachránil život.

Opatrně vstoupil do pokoje. Tiše za sebou zavřel dveře a přistoupil k lůžku uprostřed pokoje. Všude kolem ní byli pípající přístroje. Ona ležela uprostřed toho všeho. Nehybná.

Usedl na židličku vedle postele a chytil dívku za ruku. Pleť měla bílou jako sníh. Dříve jistě teplé ruce, byli nyní ledově studené.

Hladil jí po kloubech na ruce a pozoroval její tvář. Nemohl z ní spustit oči. Po líci mu steklo pár slz. Bylo mu jí líto. Z pár kapek se náhle stal celý vodopád slz. Dopadali na její ruku a tvořili slané cestičky. Ruku jí otřel a jemně políbil.

Seděl takhle asi 30 minut, pak se tiše zvedl, políbil jí na čelo a odešel. Ve dveřích se na ní ještě podíval, ale potom už opravdu odešel.

pohled toho kluka

Byl jsem na nějaké párty, ale začal jsem se nudit, tak jsem se vydal směrem domů. Šel jsem stinnou uličkou kousek za městem. Zaslechl jsem, jak mě někdo volá „Davide!" otočil jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Nic jsem tam nepil, takže to nemůže být z alkoholu, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nepozastavoval.

Projelo kolem mě auto docela vysokou rychlostí, že mě málem polil vodou z louže. Kousek jsem pokračoval, ale uviděl jsem něco na silnici. Nebyl jsem si jistý co to je, tak jsem opatrně přistoupil blíž.

Byla to... Dívka!!

Neváhal jsem a přiběhl k ní. Dýchala a srdce jí tiše tlouklo. Vzal jsem telefon a volal sanitku.

Během chvíle přijela. Naložili ji a já jsem nasedl na autobus a jel také směrem k nemocnici.

Dojel jsem chvíli po sanitce. Vystartoval jsem z autobusu a vletěl do nemocnice. Nervózně jsem si sedl na dost nepohodlnou židli a vyčkával příchod doktora.

Trvalo to hodně dlouho, ale nakonec opravdu vyšel. Vysvětlil mi její stav, a pak ještě dodal, že je v kómatu. Poté tiše odešel.

Stál jsem tam jak přikovaný. Ona je v kómatu!!

Zaslechl jsem, jak obvolává sekretářka její rodiče. Nejsou tady. Nikdo jí blízký tady není.

Konečně jsem se pohnul a vešel do jejího pokoje. Velice opatrně jsem zavřel dveře a sedl si k její posteli.

Vzal jsem bledou ruku, do svých teplých dlaní a hladil jí po kloubech. Pozoroval jsem její sněhově bílou pleť. Měla bezchybnou tvář. Blond vlasy jí splývali na ramenou, plné rty, které jsou normálně určitě růžovoučké a spoustu dalších detailů. Její oči jsem ale bohužel neviděl, ale vsadím se, že jsou překrásné.

Ukáplo mi pár slz, které se kutáleli po mých tvářích a následně dopadli na její ruku.

Pohotově jsem je setřel a vodopády slz začali téct po mých lících. Už jsem na ní skoro ani neviděl přes množství slz v mých očích. Jemně jsem ji políbil na ruku a znovu se na ní zahleděl.

Seděl jsem takhle dost dlouhou chvíli, ale nakonec jsem se zvedl, políbil jí na čelo a ještě tišeji než jsem přišel, jsem odešel.

Vyšel jsem na chodbu a málem se zhroutil k zemi.

Bylo mi jí šíleně líto. Není to fér tohleto.

Byl jsem přesvědčen, jí z toho dostat. Ať už to stojí co to stojí.

Šel jsem domů. Musel jsem se trochu vyspat.

Chtěl jsem jít svoji obvyklou cestou, ale tam jsem Jí našel a asi bych to nezvládl jenom kolem toho místa nečinně projít. Vydal jsem se teda oklikou, abych se tomu místu co nejvíc vyhnul.

Došel jsem domů. Nikdo tady nebyl. Sundal jsem si boty a kabát. Mrtvolně jsem vyšel schody a spadl do postele.

Skoro okamžitě jsem usnul.

* * *

„Nééé!" vykřikl jsem do ticha a zpříma si sedl. Chvíli jsem přemýšlel kde to jsem a co to bylo.

Jen noční můra...

Lehl jsem si zpět, ale nemohl jsem zamhouřit oka.

Sešel jsem dolů a napil se vody.
Opřel jsem se o linku a koukal před sebe. Snažil jsem se si urovnat myšlenky.

Po chvíli jsem se vzpamatoval a odložil skleničku. Vylezl jsem zase nahoru a znovu zalezl do postele.

Docela dlouhou dobu jsem koukal do stropu a přemýšlel nad tou dívkou.

Zajímalo by mě, jak se jmenuje.

Nakonec mě myšlenky na ní uspali a já znovu vplul do říše snů.

Tentokrát už bez další noční můry.

Byl jsem rozhodnut jí jakkoliv pomoct.

Budu ji navštěvovat každý den. Ať už je jakékoliv počasí. A jakkoliv důležitý den.