Škola. Naprosto nepochopitelný ústav. Chodíte tam 9 let, a pak ještě další 4, a potom ještě vejška.
Co to je?!?!
Třída plná dementů a vy tam musíte přežívat.
Samozřejmě. To je sen každého z nás... no to určitě mami.
Co by mi na to řekl táta? Že m...
Jeho výraz se náhle proměnil na šťastný. „Dovolila to?! Vážně?!" „Vážně. Schválila to." „Ty jsi mě tak vyděsil, jak si přišel sklíčený!!!! Tohle už mi nikdy nedělej!!" Lehce jsem ho bouchla do ramene. On se jen ušklíbl a povalil mě na postel. Smáli jsme se jako pominutí. „Má, ale podmínku." Začal Jason opatrně. „Řekla, že to nebudeme všechno zařizovat sami, takže nám zařídí dům." „Vážně?! Neděláš si ze mě srandu?! Vždyť to nemůžeme přijmout!!" „Je to její podmínka. Musíme to přijmout. Nemáme na výběr." „Pane bože to je šílený!!! Stěhujeme se do Kalifornie!!!" Byli jsme oba štěstím bez sebe. Musela jsem to říct máme, takže jsem vzala telefon a vytočila její číslo. Po pár zazvonění to zvedla a mi jí vše vylíčili. Byla za nás ráda, ale řekla, že pokud má Jasova máma podmínku, tak má ona taky. Zařídí nám vybavení. Jakýkoliv budeme chtít, ona ho zaplatí. Společně jsme jí poděkovali a zavěsili.
To je naprosto šílený. Dominik bude bydlet s náma v Kalifornii!!! Budu pracovat s hvězdama!!!
* * *
Dnešní den jsme strávili s Dominikem. Domlouvali jsme se ohledně bydlení, jeho pokoje atd. Byla to docela sranda. Ja jsem se ještě domlouvala ohledně toho, kdy budu nastupovat a Jason sháněl svého tátu kvůli kontaktům.
Rozhodla jsem se dnešek zvěčnit. Jason už šel domů, takže já jsem zmizela do altánku. K 19. narozeninám mi dal Jas malířské plátno a barvy. Schovala jsem si je kousek od altánku abych je měla po ruce když tam jsem. Vše jsem vytáhla a postavila do altánu.
Seděla jsem dlouhou chvíli než mě napadlo jak to nakreslit. Pustila jsem se do díla a strávila tím dost času.
Když jsem odkládala štětec přiběhl ke mě Jason. „Tady jsi. Víš jak jsem se vyděsil?!" „Co se stalo? Proč si mě hledal?" „Volala mi tvoje máma, že neví kde jsi, jestli náhodou nejsi u mě. Řekl jsem ji že ne a ona se strachovala, jestli se ti něco nestalo. Telefon si nebrala, neodepisovala na sms vůbec nic. Báli jsme se o tebe." „Aha. To jsem nevěděla. Promiň. To mě moc mrzí. Ja jsem celou dobu tady a maluju. Nechtěla jsem te vystrašit." „Me to po chvíli napadlo, že by si mohla být tady, ale stejně jsem se bál. Tohle už mi nikdy nedělej. Jasný?!" „Jasný. Ještě jednou promiň. Už se to nestane." „Fajn. Ukaž co jsi nakreslila, když už jsem tady?" „Podívej." Jason se zamyšleně podíval na obraz a nebyl schopen slova. Zíral na něj hodnou chvíli, a pak řekl pouze 'Wow'. Uchechtla jsem se a uklidila barvy.
„Tak můžeme jít?" Optala jsem se stále zaraženého Jasona. „Jo jasně. Promiň." Vydali jsme se teda na cestu ke mě domů. Tam jsme vše vysvětlili mé matce a Jas odešel k sobě domů.
~ ~ ~
po několika měsících
Den D. Den D. Den D. Den D.
Dneska se stěhujeme. Už dneska. Zrovna teď jsme na letišti a loučíme se se všemi příbuznými. Tím myslím mámu. Pak samozřejmě Jasonovu mámu a Natálii.
Všechno už je zařízené a my přiletíme do hotového.
Máme docela luxusní dům.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
