Sounds √

Chapter 26

po 9 měsících

Pohled Cass

„Davide? Je to tady" podívala jsem se na mého přítele držíc se za své dosti velké bříško. David okamžitě pochopil, vzal tašku a už jsme seděli v autě směrem do nemocnice.

„Panebože!!!!!" Zařvala jsem pres celou místnost přičemž jsem drtila Davidovu ruku. „To zvládneš zlatíčko." Povzbudivě se na mě koukal a já znova zařvala z plných plic. Najednou se ozval dětský pláč a já konečně povolila všechny svaly v těle. Byl nádherný. Jméno už máme. Bude to Teodor. Ale něco se děje. Všichni tady pobíhají po místnosti k našemu synkovi. Proč!? Co se stalo?!
Náhle všechno utichlo. „Co se stalo doktore?" Optala jsem se okamžitě se značným zděšením v očích. Váš syn... je naživu, ale něco je v nepořádku. Musíme si ho tady na nějakou dobu ponechat a vás také. „Neboj se. Vše bude v pořádku." Usmál se na mě David, ale bylo vidět, že se také dost bojí.

Davis odešel na chodbu aby to sdělil naším rodičům a přátelům. Mě odvezli na pokoj.

- - -

„Slečno? Je nám to strašně líto, ale vás syn zemřel." Do pokoje vešel doktor se smutným výrazem. Pronesl tuto strašnou větu a opět odešel. Cože?! Ne to ne!! Vždyť mu bylo jen několik týdnů. Kriste pane!! Nee!!! Strašně jsem se rozbrečela a nemohla přestat. David přišel za mnou a tu zprávu už zřejmě věděl, protože taky plakal. Sedl si vedle mě na postel a hladil mě po zádech. Breceli jsme dlouhou dobu, ale me slzy stále nemohly ustat.

Po několika dnech pouhého pláče mě pustili domů. Nespím, nejím, skoro nevychází z pokoje a stále dokola brečím. Už týdny jsem se neviděla v zrcadle. Musím vypadat strašně, ale David za mnou stále chodí nebo zůstává u mě, utěšuje mě, a říká chlácholivá slova. Také probrečel spoustu dnů i noci, ale vzpamatoval se z toho, ale ja?! Ja lezim na posteli a brečím ak nějaká hysterka.
Už je i po pohřbu kde to bylo jeste horší. Tam jsem se naprosto složila. Teď už se to ale začíná zlepšovat. Konečně se s tím začínám smiřovat že můj prvorozený syn je po smrti.

Už tolik nebrečím, ale mám bezesné noci. Ve dne chodím jak duch a na všechno se dívám nepřítomným pohledem.

rok poté

Stalo se. Už před rokem nám zemřel syn a ja už jsem se z toho nějak vyhrabala. Už se dokážu zase trochu usmívat a užívat si života. S Davidem jsme se vrátili do práce a navštěvujeme své rodiče a kamarády. Naše životy se vrátili do starých kolejí a vše je jako předtím. Občas stále truchlím, ale už to neni tak často jako to bývalo.

David měl úžasný nápad, že budeme každý víkend chodit do jednoho nedalekého sirotčince a pokaždé vezmeme na procházku nějaké dítko. Jedno nebo dvě. To je jedno. Jdeme s nimi di parku, do města, koupíme jim něco co budou chtít a hlavně je děláme šťastnými. To, když vidíte jejich úsměv na tváři když jsou venku v podstatě s rodinou, je k nezaplacení a zahřeje to u srdce.
Na vánoce jsme všem koupili nějaký malý dáreček, který si přáli. To jste měli vidět ty rozzářené obličeje a úsměvy od ucha k uchu. Je to nádhera.

~ ~ ~

pohled Melindy

Je to tak neskutečně. Bydlím v Kalifornii v luxusním domě s klukem, kterého nade všechno miluju, pracuju s hvezdami, které zná celý svět a mám ty nejlepší kamarády jaké bych si mohla přát. Zdá se mi, že to ani nemůže být pravda. Všechno je dokonalé. Bratr chodí na svoji vysněnou školu a našel si moc fajn holku. S rodiči se vidíme, když přijedete my za nima nebo oni za náma. Ale poměrně často. Je to úžasné.

Akorát jdu po ulici k domu mých rodičů, když v tom se ze zatáčky vyřítí auto a jede přímo na mě... před očima mi proběhl celý můj život, když v tom....

~ ~ ~

Čauky. Další kapitola je tady. Tohle už je konec příběhu. Jeste dopisu poslední kousíček a už bude konec. Kdybyste chtěly můžu udělat charakter ask, tam mi napište do komentářů jestli byste chtěli a rovnou klidně nějakou otázku na mě či na nějakou postavu z příběhu.
Napíšu také fakta o příběhu, takže se můžete těšit. ;)

Nevím jestli jste si všimli, ale vydala jsem jednodílnou povídku, tak se můžete podívat na můj profil. Píšu také další dva příběhy, ale uvidím jestli je zveřejnim. Ten jeden určitě, ale u toho druhého se ještě rozhodnu.

Jinak se omlouvám za všechny pravopisné chyby, za chybějící čárky či jakékoliv překlepy. Doufám, že vám to moc nevadilo ve čtení.

Strašně moc vám dekuju že jste četli a dávali vote!! Jste nejlepší ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤

Mám vás moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc moc ráda. Doufám, že se uvidíme u dalšího příběhu.

Lavískuju vás ❤❤❤❤❤❤❤❤

P.S. nebudu vás napínat, tak tady máte pokračování ;*

Blondie <3

Před očima mi proběhl celý můj život, když v tom....

- - - - - - - - - - - - -

Když v tom jsem se probudila.
Seděla jsem ve škole, třída 9.A u sebe v lavici. Byla jsem stále ta malá blonďatá holka, kterou všichni šikanují, má jednu kamarádku a je stále hluchá....
Zazvonilo na konec hodiny a všichni vyletěli že třídy jen já jsem zůstala sedět jak přibitá. „Tak jdeš Mel?" Objevila se přede mnou má kamarádka a znakovou řeči mě popohnala. Vstala jsem ze židle, vzala batoh a vyšla ze třídy.

Byl to jenom sen....