Škola. Naprosto nepochopitelný ústav. Chodíte tam 9 let, a pak ještě další 4, a potom ještě vejška.
Co to je?!?!
Třída plná dementů a vy tam musíte přežívat.
Samozřejmě. To je sen každého z nás... no to určitě mami.
Co by mi na to řekl táta? Že m...
Vůbec jsem ho neznala, ale byl milý. Měl nádherný úsměv.
Neměla bych takhle přemýšlet o svém doktorovi, ale co. On to neví. „Slečno...? Vnímáte mě? " promluvil na mě důvod mé zasněnosti.
Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala myšlenky na něho a začala vnímat. „Promiňte. Co jste říkal? " zeptala jsem se ho, odhodlaná věnovat jeho proslovu všechnu pozornost, ale nešlo to. Prostě to nešlo. Nebylo možný udržet na něm zrak a nemít přitom hříšné myšlenky.
Rychle jsem zamrkala a už vážně si zakázala na něj myslet.
Samozřejmě jsem svůj zákaz po několika minutách porušila.
Dělal mi nějaké vyšetření, ale já to samozřejmě nevnímala. Měla bych si se sebou vážně promluvit. Když odešel, ležela jsem jako opařená. Nikdy jsem někoho takového neviděla. Je tak... Nedokážu to ani vyjádřit. Prostě úchvatný. Dokonalý.
Převalila jsem se na bok, když v tom někdo vešel. Rychle jsem se otočila jestli se náhodou nevrátil doktor, ale ne. Byl to David.
Byla jsem trochu otrávená, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Sedl si na židli vedle lůžka a koukal na mě. Chvíli jsem tomu odolávala, ale pak už se to nedalo vydržet. Prudce jsem se na něj otočila s nenávistným pohledem.
Lehce se vyděsil, ale nevyvedlo ho to z míry. Nakonec jsme si povídali. Řekla jsem mu, že by mě měli brzy pustit. Byl rád. Po chvíli odešel a já osaměla.
Další den přišel zase. A ten další taky. A ten ještě další taky. Chodil pořád. Nakonec to skončilo, že mě mají zítra pustit. Opět přišel, ale jenom na chvíli.
Odpoledne přišel doktor mě vysvobodit. Ještě mě vyšetřil, a pak se mě zeptal na dost nečekanou, ale přesto dlouho očekávanou otázku. „Teď už nejste má pacientka, takže bych se vás rád zeptal. Šla byste se mnou na rande?" rozzářila jsem se a pomalu přikývla na souhlas. „Moc ráda, ale tykej mi. Připadám si jinak strašně staře." usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. „Moc rád. Jsem Samuel." řekl a opět se usmál. „Cassandra, ale předpokládám, že to už víš. " odpověděla jsem taky s úsměvem. Chvíli jsme se domlouvali na dni až nakonec jsme to dohodli. Je to za 3 dny. Už teď jsem trochu nervózní. Musím si vybrat v čem půjdu!!
~ ~ ~
Je to tady. Večer jdu se Samem na rande.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Oblékla jsem se do šatů, ke kterým jsem si vzala semišové rudé boty na hodně vysokém podpatku a černé psaníčko.
Už se těším.
Několik minut po tom, co jsem se naposled prohlížela v zrcadle, zazvonil zvonek. Nervózně jsem vstala z křesla a přešla ke dveřím. Otevřela jsem dveře, ve kterých se objevil Sam v obleku.
