Hockey Desire

Vysněné setkání (2. kapitola)

Celou noc jsem nemohla spát. Furt mě provázely ty stejné otázky. Co když se jim nebudu líbit? Co si o mě pomyslí? Co když ty fotky dopadnou strašně? Byla to hrozná noc. Nervozitou jsem se potila, měla jsem stažený žaludek, ale i přesto jsem se moc těšila, až vkročím na stadión.
Byla pátá hodina ranní, a i když jsem měla dostatek času, šla jsem se připravit. Chtěla jsem udělat co nejlepší dojem, tak jsem použila trochu make-upu a zvolila jsem výraznější líčení. Sáhla jsem po skoro černých, lesklých stínech. Řasy jsem vytáhla více, než obvykle, oční linku jsem taktéž udělala výraznější. Vypadalo to dobře, až mě to překvapilo.
Líčení mi trvalo výrazně delší dobu, než jak je tomu každé ráno. Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde už mi mamka připravovala snídani.
,,Ahoj mamko," pozdravila jsem jí, určitě na mě vycítila nervozitu.
,,Dobré ráno Adél, ty ses nám teda pěkně vohákla," složila mi kompliment.
,,Děkuju..musím udělat co nejlepší dojem," naschvál jsem to řekla namyšleným tónem a pohodila s vlasy.
Snědla jsem pár cereálií a ještě jsem si běžela do koupelny vyžehlit vlasy. Tyjo, to není možný, vypadám úplně jinak. Normálně si vzhled nechválím, ba naopak. Tohle bylo poprvé, co jsem se sama sobě líbila.
Žehlení vlasů zabralo nějaký čas, v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si přivstala dřív, protože jinak bych neměla šanci to všechno stihnout. Najednou jsem spíše nestíhala.
Zase jsem běžela po schodech dolů, kde jsem si nazula černé Vansky. Bylo už půl osmé a venku šílené vedro. Na sobě jsem měla černé legíny a volnější černé tílko s bílým potiskem.
,,Ahoj mamčo," rozloučila jsem se s mamkou.
,,Ahoj Áďo, užij si to tam," oplatila mi pozdrav. Na její odpověď jsem už ale nijak nereagovala, protože mi za chvilku jel autobus. Zavřela jsem za sebou dveře a rychlou chůzí jsem se vydala na zastávku.
Akorát jsem přišla a v zatáčce jsem viděla přijíždějící autobus. Autobus zastavil těsně přede mnou, vešla jsem do něj, přiložila jsem open card a sedla si na prázdnou sedačku přesně uprostřed. Nevím, proč, ale sedím tam nejraději. Vepředu se mi dělá špatně, více vzadu se zase cítím nejistá. Autobus se rozjel a na mě zase začala přicházet ta nervozita, které jsem se při chůzi na zastávku zbavila.
Do uší jsem si nasadila sluchátka a pustila jsem si písničky na odreagování. Příliš to nepomohlo.
Po necelé půl hodině už autobus zastavoval na konečné zastávce, tedy na Smíchovském nádraží. Hned co jsem vyšla z autobusu, vydala jsem se do metra. Bylo to velmi dobře načasované, po seběhnutí schodů tam hned stálo metro. Elegantně jsem do něj naskočila a sedla jsem si na jedno z několika volných míst. Zvláštní, vždy je to tu plné a nesednu si. Cesta na Černý most není příliš krátká, z toho důvodu má nervozita opět stoupla.
V metru ubylo několik lidí. Nevnímala jsem, co hlásily reproduktory metra, ale viditelný úbytek lidí jasně nasvědčoval tomu, že se blížíme na konečnou stanici. Vyndala jsem tedy sluchátka z uší. A  akorát jsem zaslechla, že příští stanice je Černý most. Několikrát jsem se hluboce nadechla, uklidila jsem sluchátka do tašky a šla jsem ke dveřím.
Po malé chvilce metro zastavilo a otevřelo dveře. Vyšla jsem a bez váhání jsem se vydala směrem, kde na mě již určitě bude čekat Nikola.
Už jsem byla venku a hned jsem zpozorovala Nikolu, jak stála u terénního auta. Za temnými skly jsem spatřila její mamku. Došla jsem k ní a ona mě hned obejla.
,,Ahoj Adélo," pozdravila mě s výrazným nadšením.
,,Jéé, ahoj Nikčo," pokusila jsem se jí nadšení oplatit.
Prohodily jsme pár slov a hned jsme sedly do auta. Pozdravila jsem se s její mamkou a jelo se směrem ke stadionu. Teď už šlo vážně do tuhého. Začal se mi dělat knedlík v krku a hůře se mi dýchalo.
Bum. A bylo to tady. Máma Nikoly zaparkovala před stadiónem a řekla nám, ať vystoupíme. Zase někam spěchala, tak jsem to bohužel nemohla protahovat a pomalu jsem se vysunula z auta. Nikola mezitím otevřela kufr a z něj vzala velkou sportovní tašku.
,,Tak ahoj holky," ve spěchu se rozloučila paní Štěpánková.
,,Nashle," zareagovala jsem s úsměvem. Nikola na mámu jen zamávala a usmála se.
Porozhlédla jsem se okolo. A najednou se mi zastavilo srdce. Viděla jsem Davida, jak vystupoval z bílé Fabie. Nikola mě čapla za ruku a vydala se směrem přímo k němu.
,,Tak honem, představím vás dřív, než zmizí do šatny," řekla zbrkle. Už co mě vlekla jsem nebyla schopna slova. Ne ne ne, nechci k němu jít...nebo jo, chci k němu jít. Zkoušela jsem se přemoct, zhluboka jsem dýchala. Bílá Fabie odjela a David měl už namířeno dovnitř stadionu.
,,Pastooo počkej!" zakřičela na něj Nikola. Paráda, teď uvidí socku, kterou táhne Nikola, co víc si přát?
David se rychle otočil s nechápavým výrazem. Po chvilce mávl na Nikolu. Rázem jsme stály před ním.
,,Chci ti představit Adélu, dneska přišla fotit," řekla s úsměvem dokořán a strčila mě před něj.
,,Ahoj...já..jsem Adéla," nevím, kde se to ve mně vzalo, ale až na menší odmlčení jsem se představila celkem v pohodě.
,,Ahoj, to mě moc těší, já jsem David," představil se mi velmi energeticky a přátelsky, což mě uklidnilo.
,,Tak jo, nechám vás tu, musím si něco vyřídit s trenérem...tak zatím," vysmátá Nikola rychlostí blesku zmizela a nechala mě tam napospas.
,,Už jsem myslel, že si trenér našel dalšího brankáře..a on to je jen fotograf, to jsem rád," ušklíbl se a začal se mnou komunikovat.
,,No, brankář, to tak. Já jsem ráda, že na brusle vůbec stoupnu, ještě abych měla něco chytat," zasmála jsem se a zároveň jsem samu sebe překvapila. Začala jsem se s ním normálně bavit. Nebyla jsem nervózní. Naopak mi dodával pocit bezpečí.
,,Hele si fajn, ale teď už musim na trénink, pak ještě pokecáme, tak ať ti vyjedou fotky," mile se usmál a zamířil do šaten. Nestihla jsem říct jediné slovo.
Po chvilce za mnou přišla Nikola a odvedla mě na místo, odkud budu moct fotit. Uvnitř byla celkem zima, ale dalo se to zvládnout. Vytáhla jsem z tašky foťák a začalo nekonečné nastavování. Jednou to bylo rozmazané, pak moc zrnité, když to nebylo rozmazané, tak to bylo zase moc tmavé. Začala jsem z toho šílet.
Po asi dvaceti minutách neustálého pře nastavování jsem tomu přišla na kloub a konečně to vypadalo tak, jak jsem si představovala v hlavě. Radostí jsem vykřikla, ale vypadalo to, že můj radostný výkřik naštěstí nikdo nezaznamenal.
Chvíli trvalo, než jsem dokázala vyfotit celého hokejistu a ne jen část jeho těla, ale každou fotkou se to zlepšovalo.
Téměř neustále jsem měla před objektivem Davida. Nějak jsem se od něho nemohla odtrhnout. Každá jeho vtipná poznámka mě rozesmála. Vždy můj smích zaznamenal a usmál se na mě.
Trénink už skončil a Nikola se odebrala do šaten. David ovšem ještě zůstal na ledě a zkoušel pár věcí s trenérem. Takhle pojedu domu dřív než on a nezastihnu ho.
Šla jsem čekat před stadion na Nikolu. Ta po pár minutách vyšla a hlásila, že její máma parkuje jinde a máme za ní jít.
,,Hele Niky, mně volala kamarádka, jestli bych jí nemohla přijet nafotit, tak za ní teď sjedu busem," vypadlo ze mě. Lhala jsem, ale chtěla jsem tu počkat na Davida.
,,Dobře..tak já děkuju za fotky a těším se, až je pošleš a doufám, že se přijdeš ještě někdy podívat," s pochopením mě objala a hned zmizela
,,Určitě se přijedu podívat," s úlevou a úsměvem jsem na ní zvolala do dáli.
Sedla jsem si na lavičku, která byla u stadionu, pročítala jsem různé novinky na facebooku, abych zabila čas, který jsem věnovala čekáním na Davida.
,,Tak zatím trenére," ozvalo se z dálky. David. Má tak typický hlas, že to nikdo jiný být nemohl.
Uvolněně jsem se zvedla z lavičky a šla jsem za ním.
,,Ahoj, tak jsem tu zase," pozdravila jsem ho.
,,Jéé, no už jsem myslel, že si mi utekla."
,,To bych si nedovolila," narovnala jsem se a promluvila silným hlasem.
Konverzovali jsme. Poměrně dlouho a o všem možném. O focení, o hokeji, o zvířatech a dokonce i o životním prostředí. Jedno téma vůbec nenavazovalo na to druhé a nechápala jsem, jak jsme k čemu došli. Ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Cítila jsem v sobě klid. Cítila jsem se šťastná.
S kluky jsem nikdy nenavazovala příliš dobré vztahy. Kdybych měla za nějakým jít a začít se s ním bavit, neudělala bych to. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, jediní mí přátelé opačného pohlaví než jsem já, jsou ti, s kterými se znám již od školky. Za Davidem bych taktéž sama nešla, kdyby mě k němu Nikola neodtáhla. Myslím, že za tohle jí budu dlouho vděčná.
Periferním viděním jsem si nemohla nevšimnout přijíždějící bílé Fábie. Došlo mi, že tu bude jeho odvoz domů.
,,Hele, tak já už tu mám kamaráda, musím běžet. Budeš tu i příští trénink?" ohlédl se po Fábii a mile se mě zeptal.
,,No..jo..jasně, určitě tu budu," řekla jsem trochu nejistě, protože jsem neměla sebemenší tušení, zda příští trénink Nikola nevynechá, nebo zda sem vůbec budu moct přijít.
,,Tak paráda, tak se měj," rozloučil se a odklusal k autu.
,,Ahoj," tiše jsem za ním zavolala.