Hockey Desire

Velká příležitost (1. kapitola)

Je pondělí 18.5. a mě jako obvykle vzbudil otravný zvuk budíku. Včera byl poslední zápas na mistrovství světa v hokeji pro rok 2015 a zlato obhájila Kanada. Po vypadnutí České republiky v semifinále to byla zrovna Kanada, které jsem titul přála. A o to víc jsem ráda, že dala Rusům sprchu šesti gólů. Musím říct, že toto mistrovství mi bude zvlášť chybět. Atmosféra byla nepřekonatelná. V základní části jsem se byla podívat na Česko s Kanadou, kde bohužel Češi prohráli 6:3, ale krásně jsem si to vynahradila na zápase čtvrtfinále, kde luxusně srazili Finy. Jednoznačně nejlepší zážitek mého života. Teď je tomu konec, bude dlouhá pauza, než znovu začnou různá utkání.
V hlavě mi proběhly všechny zápasy a já jsem se konečně dokopala k tomu, abych vstala z postele a šla do koupelny ze sebe udělat člověka. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a opláchla jsem si obličej vodou. Následně jsem si obličej očistila pleťovou vodou. Všimla jsem si svých vlasů a nutně jsem s nimi potřebovala něco udělat. Normálně si vlasy nežehlím, ale dnes jsem je měla obzvlášť strašné, tak jsem je párkrát přejela žehličkou na vlasy. Nesnáším své dlouhé a husté vlasy, musí jít co nejdříve pod kudlu. Pleť mám vcelku dobrou, tak nepoužívám žádný make-up na zadělání nedostatků. Do ruky jsem vzala vodě odolnou gelovou tužku na oči. Opatrně jsem udělala nepatrnou linku podél očního víčka a udělala jsem si menší ocásek. Poté jsem si zvýraznila řasy vodě odolnou řasenkou. Mám husté a dlouhé řasy, vždy mi krásně vyniknou a mým očím dodají ten správný šmrnc, či jak to říct.
Byla jsem připravená, do školní tašky jsem si hodila jablko a vyrazila jsem na zastávku. Autobus měl jako obvykle zpoždění, ovšem po necelé čtvrt hodině konečně dorazil. Přiložila jsem open card na místo pro ni hrazené a šla jsem dále do autobusu. Přisedla jsem si ke kamarádce Anetě, která bydlí o dvě zastávky dál. Probíraly jsme hokej, především včerejší utkání mezi Kanadou a Ruskem.
Po asi 8 minutách autobus přijel ke škole, my vystoupily a zamířily jsme rovnou do šaten, kde jsme se přezuly a šly do třídy. V pondělí máme odpoledku do čtvrt na 4 a v pomyšlení na to jsem si jen povzdychla a v duchu jsem si řekla, že to bude zase dlouhý a náročný den.
Už nám začala třetí vyučovací hodina, kdy máme zeměpis. Naše dochvilná třídní nás pozdravila a zapnula interaktivní tabuli. Naštěstí to byla spíše volnější hodina, každý z nás měl promítat své prezentace na téma, které si sám vybral. Museli jsme ho ovšem brát tento školní rok v zeměpisu. Já s kamarádkou jsme si vybraly cestovní ruch.
Znuděně jsem seděla židli, nebo spíše ležela na lavici a každou chvilku kontrolovala hodiny na mobilu. Najednou se ozval zvuk messengeru. Učitelka zvuk naštěstí nezaregistrovala, tak jsem si v klidu přečetla zprávu. Psala mi jedna holka, jmenuje se Nikola a hraje hokej na pozici brankáře. Nikdy jsem jí neměla v oblibě, známe se z kurzů fotografování, kde pouze doprovázela svou mladší sestru, ale na pokec o hokeji je fakt super.
Ve zprávě stálo: ,,Ahoj, tak co říkáš na včerejší zápas Kanady." Nikdy nepíše otazníky, což mě celkem deprimuje, ale už jsem si začala zvykat. Nechtělo se mi jí odepisovat, ale na druhou stranu, zeměpis uteče rychleji.
,,Ahoj, řekla bych, že super..hodně jsem to přála Kanadě, takže jsem spokojená." Nechtěla jsem psát nějaké sloháče, tak jsem jí napsala jen stručnou odpověď.
,,Jo, taky jsem to přála Kanadě." Odpověděla hned po pár vteřinách.
Vyměnily jsme si pár různých názorů a pak napsala něco úplně neuvěřitelného. Psala mi, že přes léto trénuje i s různými hokejisty, mezi ně se řadí třeba Roman Červenka, nebo David Pastrňák. Viděla jsem v tom příležitost. Pasta patří jednoznačně mezi ty hokejisty, které neustále sleduji a vstávám kvůli nim i ve 2 hodiny ráno, aby mi neutekl zápas za velkou louží. Přesto, že mým nejoblíbenějším klubem je bezpochyby San Jose Sharks a Tomáš Hertl je bezkonkurenčně můj nejoblíbenější hokejista, tak Davida mám velmi ráda a určitě bych se s ním někdy chtěla poznat. Nevím, co mě k němu tak táhne. Možná to, že je pouze o 2 roky starší a vidím v něm možnost případného přítele, možná bychom si rozuměli. Z jeho vystupování v rozhovorech a tak podobně je mi nesmírně sympatický a zdá se i jako zábavný, slušně vychovaný kluk.
V tu chvíli, kdy mi to napsala, se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem lapnout po dechu. Ale také mi bylo blbé jí psát něco ve stylu: ,,Hele, nemůžu s tebou jet někdy na trénink? Moc je chci poznat." Chvíli jsem tak přemýšlela, co jí napsat, aby to neznělo blbě a zároveň aby to vyšlo. A pak mě to napadlo.
,,Tyjoo, fakt? Tak to ti tajně závidím :D." Pokusila jsem se napsat nenápadnou zprávu.
A po pár zprávách jsem jí napsala to, co mě napadlo.
,,Někdy bych chtěla zkusit fotit hokej. I když výsledky by byly asi otřesný, protože je to fakt rychlý sport, ale chtěla bych to zkusit :D." Na to mi odpověděla celkem rychle.
,,Tak se někdy přijeď podívat i s foťákem :D."
Ano, vyšlo to. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mám možnost fotit hokej, což jsem si vždy přála, ale nikdy mě nenapadlo, že bych měla možnost fotit zrovna tyhle borce.
Najednou zazvonilo a byl konec zeměpisu. No vida, utekl rychle. Najednou jsem měla mnohem lepší náladu a na fyziku jsem se připravovala s natěšením.
Konečně bylo po škole a autobusem jsem jela až na zastávku, kde vystupuje kamarádka. Od té zastávky jsem šla pak domů pěšky, není to tak daleko, asi 20 minut rychlejší chůzí.
Cestou domů jsem si nandala sluchátka, pustila jsem si své nejoblíbenější písničky a přemýšlela jsem o tom, jak se budu chovat, až spatřím Davida. Když bylo mistrovství, tak jsem měla možnost se potkat s Dominikem Simonem. Byla jsem úplně rozklepaná, skoro jsem brečela radostí. Byla jsem vážně ráda, že jsem ho potkala. A když vezmu v potaz, že na něj nemám takovou "úchylku" jako na Hertla a nebo právě na Davida, tak si nedokážu představit, jak dopadnu, až ho na tom ledě uvidím. Nejspíš tam sebou švihnu. Možná se mi budou tak moc třepat ruce, že nakonec ani nic nevyfotím. Těžko říct. Každopádně se strašně těším na konec června, kdy se tam půjdu prvně podívat. Už teď jsem nervózní.
Cesta uběhla velmi rychle. Vešla jsem do domu, pozdravil jsem mamku a letěla jsem se do koupelny převléct. Pak jsem zamířila za mámou do obýváku, abych jí sdělila tu skvělou novinu.
,,Mamko?" ptala jsem se pomalu a v mém výrazu šlo  vyčíst nadšení.
,,Ano Adél?" odpověděla otázkou, aniž by odtrhla oči od televize.
,,Aktuálně začíná má kariéra, jakožto fotografa hokeje!" vykřikla jsem s nadšením.
,,Vážně? Kde budeš fotit?" zeptala se, tentokrát mi už věnovala svůj pohled.
,,Dozvěděla jsem se, že Nikola trénuje přes léto s různými hokejisty, tak mi nabídla, abych někdy přišla fotit," pokusila jsem se v klidu odpovědět.
,,Tyjo, tak to je super, gratuluju," odpověděla mamka s radostným pohledem.
Spokojeně jsem se odebrala do svého pokoje, kde jsem lehla na postel, zapnula jsem televizi, naladila Óčko a přes messenger jsem o této novince dala vědět i mé kamarádce Gabriele, která dnes nebyla ve škole. Odpověděla mi lehce závistivě, ale ze zprávy bylo poznat, že mi to přeje. Pokud to půjde, určitě bych jí vzala někdy sebou.