Hockey Desire

V oblacích (7. kapitola)

KONEČNĚ PRÁZDNINY! Zajásala jsem, když sem vyšla ze školy poslední školní den v ročníku 2014/2015. Sluníčko pařilo snad nejvíc za letošní rok. Proto jsme se domluvily s Gábinou, že hned po škole si doma vyzvedneme plavky a zamíříme k rybníku.
,,Pěkný plavky," pochválila mi Gabča hned poté, co jsem vylezla převlečená z toalet.
,,Díky," poděkovala jsem a lehce mi sklesl úsměv.
,,Stalo se něco?" Gábina si všimla mé změny ve výrazu.
,,Ne, vůbec nic. Ty jsem kupovala s Davidem," vysvětlila jsem ji.
,,Tak pojď do vody!" zavelila a popadla mě za ruka. Poznala, že se o Davidovi nechci moc bavit. Vlastně jsem jí stále neřekla, že se snažil o polibek.
Bezhlavě jsme vběhly do studené vody a hned jsme pji po sobě začaly cákat. Smály jsme se, užívaly si sluníčka a hlavně zaslouženého volna.
,,Tak a teď se tady vyvalim na českou vlajku jako vorvaň," zmínila jsem, když jsem rovnala svou osušku s motivem české vlajky na travnatou pláž zavalenou přímým sluncem.
,,Tak to se k tobě ráda přidám!"
,,Hele, vím, že se o tom nechceš bavit, ale ráda bych věděla, co se stalo," začala Gabča, když jsme se opalovaly na pláži.
,,Co myslíš?" pokoušela jsem se zeptat, jako bych nevěděla o čem mluví.
,,Co asi..ty a David. Dlouho jsem neslyšela žádný novinky. A když ses o něm dneska zmínila, tak ses tvářila dost nešťastně."
,,Nic se nestalo. Jen teď je na dovolený," zalhala jsem.
,,Znám tě moc dobře a neveřim ti," sedla si do tureckého sedu, sundala si sluneční brýle a podívala se na mě vážným pohledem.
,,No tak, mě to můžeš říct," stále naléhala, abych jí o tom řekla.
,,Tak jo," souhlasila jsem a také jsem si sedla, abych na ní dobře viděla.
,,Tehdy jak se předvedla ve škole Lucka, tak za mnou potom přijel David. Všechno bylo v pohodě, ale pak mě prostě chtěl políbit," vysvětlovala jsem.
,,COŽE?! To je úžasný!" vykřikla velmi nadšeně.
,,Já sem se nenechala, odtrhla jsem se od něho a on pak jel domů," pokračovala jsem.
,,Co že si to udělala?" ptala se překvapeně.
,,No...a od tý doby sme se neviděli, nenapsali sme si. Prostě nic," sklopila jsem oči k zemi.
,,Ty si blbá," řekla Gábina na rovinu.
,,Já vim," poslušně jsem souhlasila.
,,Okamžitě mu zavolej!" nutila mě Gabča.
,,Ne, nebudu mu volat. Teď si chci užít sluníčko a hezky s tebou," odpověděla jsem výmluvně.
,,Neužiješ si ho, protože pokud mu nezavoláš, budu nepřístupná," vyhrožovala mi.
,,To není fér!" zadívaly jsme se na sebe.
,,Dělej!" podala mi mobil, jenž jsem měla položený na osušce.
Vytočila jsem čísla Davida a čekala, až mi hovor příjme.
,,Ano?" ozvalo se z druhé strany telefonu.
,,Ahoj Davide," pozdravila jsem ho.
,,Jéé, ty ještě žiješ," poškádlil mě. Jak moc mi chyběl jeho hlas.
,,Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala, měly jsme nějaké problémy doma," nebyla jsem schopna mu říct, že jsem se cítila trapně, a že bych nejspíše nebyla schopna slova, kdybych mu měla volat.
,,No já se taky mohl ozvat," řekl provinile.
,,No to si moh!"
,,Tak zítra někam vyrazíme, co na to říkáš?" nabídl mi.
,,No určitě. Očekávám tě zítra ve dvanáct před naším domem. Nechci v tom vedru cestovat busem," přijala jsem jeho pozvání a ze srandy si řekla o taxík.
,,Budu tam šéfe!" ochotně převzal roli taxikáře.
,,Paráda, zatím ahoj," rozloučila jsem se a na tváři se mi objevil úsměv.
,,Jojo, čau," též se rozloučil a típl mobil.
,,No vidíš, ani to nebolelo," pousmála se na mě Gabriela.
Při západu slunce jsme vrátily na autobusovou zastávku a unavený, avšak šťastný jsme vyhlížely náš spoj domů.
Vystoupila jsem z busu a z venku jsem zamávala Gabriele, která autobusem jela ještě o pár zastávek dál. Hluboce jsem nasála čerstvý vzduch a po náročném dni jsem konečně zamířila domů.
Ráno mě probudily ostré sluneční paprsky a velké vedro v pokoji. Pokoušela jsem se ještě usnout, byl to první den prázdnin a ten většinou věnuji dlouhému spaní. Dnes jsem ovšem vstala už v půl deváté a své tělo jsem již nepřiměla k delšímu spánku.
Hodila jsem si vlasy do drdolu, udělala si kávu a v pyžamu i s teplým nápojem jsem vylezla na balkón. Nevyužíváme ho, proto byl velmi zabarikádovaný a všude byl prach a pavučiny. Rozhodla jsem se svůj volný čas věnovat jemu úklidu. Veškeré nepotřebné věci jsem naházela do pytlů a odnesla je do kontejnerů před naším domem. Cestou zpátky na balkón jsem z předsíně vzala dlouhé koště, abych mohla zamést a smést všechny pavučiny.
Úklid byl hotov a já se pyšnila svou prací. Kdo by řekl, že máme tak pěkný balkón. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji, když v tom mě vyrušil zvuk našeho zvonku. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl jedenácté. Kdo to může být? Teď nikoho nečekám. Zvědavě jsem šla otevřít.
,,Ahoj," stál tam David.
,,Seš tu brzo," řekla jsem překvapeně a poklepala jsem na hodinky.
,,Já vím," odpověděl David a sáhl mi do vlasů.
,,Pavučina," ujasnil a shodil pavučinu z mých vlasů.
,,Nojo, uklízela jsem balkón," odůvodnila jsem, proč jsem od pavučin.
,,Tak můžeme jet?" zeptala jsem se.
,,Takhle?" udiveně se na mě zadíval. Chvíli jsem na něj nechápavě koukala a pak mi došlo, že jsem stále v pyžamu. Mé pyžamo tvoří krátké kraťasy a volné tílko. Také jsem si uvědomila, že nemám podprsenku.
,,Ježišmarja!" velmi rychle jsem se otočila a běžela se převléct a nalíčit.
,,Tak jo, teď už můžeme jet?" zeptala jsem se znovu, tentokrát již připravená.
,,Samozřejmě," odkýval David a zavedl mě do auta.
,,No a kam že to jedeme?" ptala jsem se natěšeně.
,,Na sraz motocyklů!"
,,Cože?" zděšeně jsem vykulila oči.
,,Ne, dělám si srandu," rozesmál se David a mě se ulevilo.
,,Jedeme na Moravu," řekl s plnou vážností.
,,Zbláznil ses? Tak daleko?" znovu jsem nebyla v úplném klidu.
,,Co říkáš na stezku v oblacích?" zajiskřilo se mu v očích.
,,Ty víš, že nenávidim vejšky, tam mě nikdy nikdo nedostane!" upozorňovala jsem ho.
,,To já je taky nesnášim. Musíme mít zážitky, bude sranda," uklidňoval mě David. Nijak jsem na něj nereagovala a jen se usmála.
Než jsme se vydali na stezku, tak jsme zašli na oběd.
,,Je tu pár věcí, který bych s tebou chtěl probrat," zadíval se na mě David takovým pohledem, že jsem z něj nedokázala nic vyčíst.
,,Jsou prázdniny a já se na konci července budu muset vrátit do Bostonu," šel hned k věci. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Vůbec mi nedošlo, že tahle pohádka bude muset jednou skončit a já Davida uvidím až příští léto.
,,Chci, abys jela se mnou," oznámil.
,,Davide, vždyť víš, že nemůžu."
,,A proč?" zmateně se na mě podíval.
,,Jsem na škole. Čeká mě tu poslední rok. A nemohla bych tu nechat mamku samotnou," vysvětlovala jsem mu.
,,Máš dost dobrou angličtinu. Na školu můžeš chodit v Americe. A mamka by to tu zvládla, nebo by jela s náma," pokoušel se mě přesvědčit.
,,To fakt nejde. Nemůžu se jen tak sebrat a odjet do Ameriky."
,,Slib mi, že o tom ještě zkusíš popřemýšlet..prosím," žádal mě, abych jeho nabídku zvážila.
,,Slibuju," slíbila jsem mu. Čím déle jsem nad tím uvažovala, tím více mi to přišlo celkem reálné a vážně jsem s ním chtěla odjet.
Po obědě jsme se konečně dostali na stezku v oblacích. Nikdy jsem neměla tak sevřený žaludek. Bylo to opravdu hodně vysoko.
,,Neboj," uklidňoval mě David a chytl mě záruku. Vyděšeně jsem se na něj podívala a jeho ruku jsem mu div nerozmačkala.
,,Není to tak hrozný," řekla jsem v nejvyšším bodu a odvážila se podívat dolů.
,,Je to pěkný výhled," řekl David a zadíval se do dáli. V tu chvíli jsem se zadívala já na něho. Cítila jsem se s ním v takovém bezpečí. Stále jsem ho pozorovala a najednou se na mě otočil. To mě ovšem nedonutilo, abych z něj spustila oči.
,,Coje?" nechápavě na mě zíral a usmíval se.
,,Nic..sem jen šťastná," objasnila jsem mu. Stále jsme drželi oční kontakt. Chtěla jsem, aby mě políbil. A taky se stalo. Sklonil ke mně hlavu a já jsem mu bez váhání dovolila polibek, který jsem mu oplatila. Dala jsem si ruce kolem jeho krku a on mě těmi svými objal kolem pasu. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle skončila.
,,Už sis rozmyslela to s tím Bostonem?" zeptal se tehdy, kdy zaparkoval před naším domem.
,,Neměla jsem moc času o tom dnes přemýšlet," to jsem ale lhala. Přemýšlela jsem o tom téměř celý den.
,,Tak dej vědět, až se rozhodneš," usmál se a věnoval mi letmý polibek na rozloučenou.
,,Ahoj mami," řekla jsem do prázdna.
,,Ahoj, tak jak bylo?" ozvalo se z obýváku.
,,Úplně úžasně," začervenala jsem se, když jsem si vzpomněla na tu chvíli v oblacích.
Převlékla jsem se v pokoji, lehla si na postel a nemohla jsem přestat myslet na tu nabídku. Je fakt, že má angličtina je vážně vynikající a bez problému se domluvím. Ale nechci opouštět školu, když mě čeká poslední ročník. Na jednu stranu, kdybych si tam našla nějakou práci, které mě dokáže uživit, tak bych maturitu nepotřebovala. Další věc je ta, že máma do Ameriky určitě nebude chtít odjet. Má tu skvělou práci a vzhledem k tomu, že ona už má problém se domluvit anglicky, tak tam by něco těžce sháněla. A přeci jí tu nemohu nechat samotnou.

****

Fuu, tak přeci jen jsem ze sebe dokázala vyždímat další kapitolu. Teď nejspíše nebudu vydávat další kapitoly pravidelně. Nemám nic předepsaného a v poslední době toho je tolik, že ani nemám moc času. Každopádně se budu snažit, aby nebyla dlouhá pauza :).