Hockey Desire

Krása Prahy a pan dokonalý (4. kapitola)

Je přesně 9:45 a předčasně čekám na Davida pod koněm na Václaváku. Už v tuto hodinu bylo šílené vedro a já jsem byla ráda, že jsem udělala dobrý tah a vzala si džínové šortky, místo původních černých džínů. Abych zabila čas čekáním na Davida, psala jsem si s Gábinou pomocí SMS.
Dopsala jsem poslední SMS zprávu, ve které jsem se loučila s Gabčou, protože se blížila desátá hodina. V tu chvíli mi někdo poklepal na rameno.
,,Ahoj," pozdravil mě s velkým úsměvem David.
,,Nečekáš dlouho?" pozvedl obočí a starostlivě se optal.
,,Jé, ahoj. Vůbec ne, přišla jsem před chvílí," oplatila jsem mu úsměv a sundala jsem si z obličeje sluneční brýle. Měla jsem své oblíbené pilotky.
,,Ten culík ti moc sluší," zalichotil mi. Já věděla, proč si ho mám udělat.
,,Děkuju moc," zdvořile jsem mu poděkovala a zahleděla jsem se do jeho očí.
,,Tak kam zamíříme?" zeptal se a porozhlédl se po Václavském náměstí.
,,Nechám se vést," pokrčila jsem rameny a poddala jsem se mu.
,,Tak pojď za mnou!" řekl pevným hlasem.
,,Ano šéfe!" poslechla jsem ho a oba jsme se zasmáli.
Proplétali jsme se davem lidí, kteří obdivovali krásu Prahy. Nakonec jsme zamířili na venkovní zahrádku skvělé cukrárny.
,,Copak se nemusíš udržovat ve formě?" ironicky jsem si rýpla do Davida.
,,To víš, jsem svobodný občan, někdy si musím dopřát něco dobrýho," zareagoval na mé rýpnutí.
Objednali jsme si ovocný dort, kde byly opravdu velké kusy jahod.
,,Tak, a teď mi konečně pověz něco o sobě," vyzývavě řekl David, hlavu si zapřel o ruku, jež měl položenou na stole a podíval se na mě svůdným pohledem.
,,Nemám moc zajímavý život. Baví mě focení, což už asi víš. Dokončuji třetí ročník cestovního ruchu. No a ráda sleduju hokej," velmi znuděně mu povídám o mém životě.
,,Ale notak, určitě toho je víc! Co rodina? Máš domácí mazlíčky?" vyzpovídával mě dál a dál.
,,Mamka je doktorka, otec zemřel při autonehodě, když jsem byla malá," odmlčela jsem se a sklopila jsem oči k zemi.
,,To mě mrzí.." řekl lítostivě.
,,Nemusí, byl to hajzl. Vyboural se, protože jel vožralej z hospody. Když byl nalitej, mlátil mě i mámu. Vlastně to bylo pro nás takový vysvobození," protočila jsem oči a dlouze jsem se zadívala Davidovi do očí. Bylo poznat, že mu je mě líto.
,,Promiň, nechtěl jsem."
,,Jinak žádného domácího mazlíčka nemáme. Měli jsme rybičky, ale pak jsem je nějak zapomněli krmit," hlasitě jsme se oba rozesmáli.
,,Tak teď povídej ty," pobídla jsem ho, abych se o něm dozvěděla více.
,,No, tak baví mě hokej, to asi víš. Taky hraju v NHL, to nejspíš není moc zajímavý,"
,,No nekecej, to je neuvěřitelné!" zareagovala jsem falešným údivem a znovu jsme se začali smát.
,,Né..tak moje máma je výjimečná žena. Když jsem byl malý, finančně jsme na tom byli hodně špatně. Máma kvůli mně dřela v několika pracích, jen aby mi mohla koupit novou hokejku. Teď jí to všechno vracím,"
,,Páni..to musí být skvělá ženská," údivem k jeho máme jsem žasla.
,,Jo, to ona je. No a táta...táta ten zemřel na rakovinu těsně před mýma sedmnáctiletýma narozeninama. To byl Pan člověk. Jemu se to také snažím nějak vracet," taktéž sklopil oči k zemi.
,,Ježis, to mě moc mrzí,"
Zvedl hlavu a já jsem si nemohla nevšimnout jeho skelného pohledu. Začalo mi být také smutno. Jsem hrozně empatický člověk.
,,No, a ty nějakého domácího mazlíčka mám?" zeptala jsem se s falešnou energií, abych ho přivedla na jiné myšlenky.
,,Jo, jasně. Takovou malou kříženou fenku Apple," rozzáří se a vytahuje mobil z kapsy, aby mi jí ukázal na fotce. Fenka byla opravdu neskutečně roztomilá.
Vzali jsme si ještě točenou vanilkovou zmrzlinu z Opočna a vydali jsme se na Staroměstské náměstí. Staromák mám hrozně ráda, často tam chodím fotit, nikdy mě neomrzí. Sednuli jsme se na lavičku, ze které jsme pozorovali dění na náměstí.
,,Takže..kdo je tvůj oblíbený hokejista?" zvědavě se zeptal a několikrát zvedl obočí.
,,Mám být upřímná?"
,,Samozřejmě!" radostně vyhrkl.
,,No..ty to nejsi," řekla jsem s úplnou vážností.
,,Tak a teď s tebou neka," řekl naštvaným tónem. Následně jsme se oba rozesmáli.
,,Né, vážně. Kdo to je?" stále naléhal na svou otázku.
,,Tak já ti to tedy řeknu," protahovala jsem odpověď.
,,Ale vážně to chceš vědět?" ještě jsem se ujistila.
,,Tak už to řekni," vykřikl nedočkavě.
,,Dobře, dobře. Tak můj nejoblíbenější hokejista je už od slávistických časů Tomáš Hertl," prozradila jsem mu konečně.
,,Tak Hertlík. Ten je fajn, toho ti schvaluju. I když bych byl samozřejmě radši, kdybych byl na jeho místě."
,,Neboj, na nějakou tu šestou příčku se určitě radíš," informovala jsem ho o jeho pozici.
,,Cože?! Na šestou? Já? Taková úžasná osobnost?!" zakuckal se zmrzlinou a koukal na mě velmi zmateným výrazem.
,,To byla samozřejmě sranda. Ale máš nějak moc velký ego, nemyslíš?" se zubatým úsměvem jsem ho poškádlila.
,,No dovol, já nejsem VŮBEC egoista!" odpověděl s velkým důrazem na vůbec.
,,Dobře, dobře, když myslíš," David jen zasyčel a se smíchem zakroutil hlavou.
Šli jsme se projít na Karlův most, obhlédli jsme Národní divadlo a nakonec jsme si zaplatili - tedy, spíš David zaplati - šlapadlo. Bylo narváno, z toho důvodu jsme museli chvíli čekat, až se nějaké šlapadlo uvolní.
Po necelé půl hodině k nám připlula labuť.
,,Och, jak romantické," řekla jsem, když před námi ukotvila labuť.
,,To víš, romantika musí být," mrkl na mě David a naskočili jsme na labuť.
,,Tak mi ještě pověz..jakého hokejistu máš ráda nejmíň ze všech?" znovu se vyptával.
,,Myslíš, koho nenávidím?" upřesnila jsem.
,,I tak se to dá říct," zasmál se David.
,,Tak těch je víc. Nemám ráda Dustina Browna, Coryho Perryho, Radulova, Martina Réwaye. A to je jen kratší seznam," vyjmenovala jsem mu několik hokejistů, kteří mi jdou proti srsti.
,,Tyjo, dobrá sbírka," vykulil oči a jeho hlas zněl udiveně.
,,A co ty, máš nějakého nejmíň oblíbeného hráče?" podala jsem stejnou otázku.
,,Tak samozřejmě se najdou hráči, které nemám zrovna na seznamu oblíbenců, ale někdo, koho bych vyloženě nesnášel asi není,"
,,A na seznamu né příliš oblíbených hráčů je například kdo?" naléhala jsem stále na svou otázku.
,,Ale ale, ty se nějak vyptáváš. Že ty si špeh? Tak řekni, kde máš ten mikrofon? Všechno se to nahraje a toho, koho ti řeknu, tak ty mě pak na ledě zabijou. To víš žejo slečinko," oba jsme se začali smát.
2 hodiny, které jsme měli na šlapadle zaplacené uběhly velmi rychle. Šlapadlo jsme museli vrátit, a tak jsme se ještě šli projít parkem.
Stihli jsme toho ještě spoustu. Zaskočili jsme na zdravý oběd a já jsem v Davidovi začala pociťovat něco zvláštního. Přišlo mi, jako bych ho znala roky. Jako by byl mým věrným přítelem. Nechtěla jsem si připouštět, že bych se do něj zamilovala. Už vůbec né po tak krátké době. Považovala jsem ho za dobrého, zdvořilého kamaráda. Nevím, proč se o mě zajímal. Nevím, proč si bral můj kontakt. Každopádně je mi to jedno. Jsem ráda, že to udělal. Jsem ráda, že jsem ho nějakým způsobem zaujala. Zrovna já. Myslela jsem na tolik věcí, když jsem se na něho koukala a on něco vyprávěl. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že mu nevěnuji svou pozornost a přemýšlím o tomhle. Zkusila jsem se na přemýšlení vykašlat. Prostě se tak stalo a já můžu být jedině ráda, protože mám větší chuť žít. Mám větší chuť pro někoho žít.
Celý den utekl hrozně rychle. Před chvílí jsme byli na obědě a najednou je večer.
,,Hele, já nejspíš budu muset jít. Slíbila jsem mámě, že se vrátím brzo. Dnes nemá noční, tak chceme kouknout na nějakej film a udělat si fajn večer," neochotným hlasem jsem ho informovala.
,,Jasně, však já taky za chvíli budu muset domů nabrat energii na zítřejší trénink," řekl s klidem.
,,Tyjo, zase trénink. Takovou nálož bych nezvládla ani omylem. Máš můj obdiv," obdivuhodně jsem mu složila kompliment.
,,No, taky s tím mám někdy problém," zasmál se.
,,Dnešek byl fakt fajn. Nechtěla by ses zítra zase sejít? Mohl bych přijet po tréninku," nabídl mi.
,,Ráda bych, ale opravdu tě nechci zatěžovat, když budeš po tréninku,"
,,Věř mi, že ty mě opravdu zatěžovat nebudeš. Stejně zbytek dne nemám co dělat," stále trval na svém.
,,Tak jestli vážně chceš, tak přijet můžeš," nakonec jsem povolila.
,,Vážně přijet chci," dodal s nadšeným výrazem.
,,Dobře, napíšu ti adresu. Teď už vážně musim letět. Tak zítra," řekla jsem ve spěchu, protože za chvíli mi jel spoj domů.
,,Dobře, ahoj Adél," rozloučil se.
,,Ahoj, ještě se domluvíme na ten zítřek," oplatila jsem mu pozdrav a klusem jsem se vydala na stanici metra.
Ani né za deset minut jsem vystupovala z metra na Smíchovském nádraží. Hned jak jsem vykročila ven, viděla jsem tam stát autobus domů. Rychle jsem se k němu rozeběhla.
Udýchaně jsem vešla do autobusu, kde jsem přiložila open card a šla si sednout. Nandala jsem si sluchátka a pustila si písničky. Celou dobu jsem myslela na skvělý dnešní den. Moc jsem se těšila na zítřek.
Uběhla půl hodina a já vystupovala na domácí zastávce. Zvolila jsem svižnější tempo, abych už byla doma.
Otevřela jsem dveře od domu, běžela jsem se převléct a pak jsem vše řekla mamce. Měla velkou radost, že jsem se začala vídat s někým tak hodným, jako je David.
Po tom, co jsem jí vše odvyprávěla jsme si konečně pustily film. Pro dnešní večer jsme zvolily Lásky čas. Mamka má tenhle film moc ráda a i já si ho oblíbila.
Na mámě jsem poznala, že je unavená, a tak ani ne v polovině filmu usnula. Narovnala jsem jí na gauč, aby ležela a přikryla jsem jí lehkou dekou. I já jsem byla dost unavená. Snědla jsem müsli tyčinku, napsala jsem Davidovi adresu a zalezla do pelechu.

****
Tak máme tu další část! Znovu děkuji za krásný příbytek přečtení a hlasů. Moc to pro mě znamená a doufám, že se Vám nová kapitola líbila :).