Hockey Desire

Změna je život (8. kapitola)

,,Máš všechno sbalený?" houkla na mě máma ze schodů, z nichž táhla obrovský kufr.
,,Jo, snad mám všechno," s nejistotou jsem se porozhlédla po svém pokoji a zabouchla za ním dveře.
S několika taškami a dvěma kufry jsem vylezla před barák, kde mě čekal taxík. Máma měla slzy v očích, ale přesto se mnou vše prožívala a ve všem mě podporovala.
,,Buď tam na sebe opatrná! Budu ti denně volat!" koktavě a skoro nesrozumitelně mi promlouvala do duše.
,,Budeš mi hrozně chybět," netrvalo dlouho a i z mých očí vytekl silný a nezastavitelný proud slz.
,,Slib mi, že budeš v pohodě," pokračovala jsem v mluvení.
,,Adél, vždyť víš, že se o mě Tom postará," silným hlasem mě uklidňovala.
Nevedly jsme příliš velký rozhovor, protože obě jsme moc dobře věděly, jak nás to užírá. Dlouze jsme se objaly a já nastoupila do auta, které mě odvezlo na letiště Václava Havla.
Na letišti mě čekalo obrovské překvapení. Před vstupem stála celá má třída. Nad hlavami drželi obrovský papír s velkým nápisem JSI NEJLEPŠÍ, BUDEME NA TEBE MYSLET. To mě znovu dojalo k slzám a tentokrát jsem myslela, že snad nikdy nepřestanu brečet. Letmo jsem si povšimla, že mnoho spolužáků se k mému pláči přidalo, a tak se uskutečnilo hromadné objetí.
Krásné věci trvají vždy pouze chvíli, ale teď se mi zdálo, jakoby to byla celá věčnost. Tím spíš to pro mě bylo horší. Čím dál tím více jsem nechtěla opustit tuhle krásnou zemi, tyhle úžasné lidi. Jenže zrovna David je tím, který mě může učinit na velmi dlouhou dobu tou nejšťastnější. A tou, která si plní své sny.
Se všemi jsme prohodila několik slov, rozdala jsem hromadu objetí a musela jsem opustit tu nejlepší třídu. Zamířila jsem ke všem potřebným kontrolám, po nichž jsem konečně seděla v letadle. Se štěstím jsem měla místo u okénka, kdy mě jedna moc milá slečna požádala, zda bych si s ní nevyměnila místo, protože nesnese výhled z okna. I přes to, že jsem ji řekla, že je možné okénko zatáhnout, trvala na svém a já si tak mohla sednout místo ní.
Pohled z okna mě uklidňuje. Můžu tolik přemýšlet. Přemýšlela jsem ovšem možném. Jaký asi bude Boston? Jaká asi bude celá Amerika? Jak to máma zvládne beze mě, se svým přítelem, kterého přede mnou tak dlouho, ale úspěšně skrývala? Samozřejmě jsem si říkala, proč by najednou měla tolik nočních. Každopádně byla jsem za ní moc ráda a šťastná. Toma jsem stihla dobře poznat a je to báječný, a musím uznat, že i celkem pohledný muž.
Bylo mi smutno a vždy, když mi je smutno, tak si pouštím smutné písničky. Co jsem zjistila, tak to dělá spoustu lidí. Nikdy jsem to nechápala, dříve jsem si naopak pouštěla veselé a živé písničky, aby mi bylo lépe. Pak jsem nějakým způsobem přešla na tu variantu smutných a je mi při nich lépe. Hlava mi to nebere. Ze všeho toho loučení a stresu jsem byla strašně unavená. Netrvalo dlouho a usnula jsem jak špalek.
Hodinu před přistáním mě vzbudila metalová písnička, která se nějak zázračně dostala do mého mobilu. Začala mi řvát do ušních bubínků a já se sebou trhla. Chvíli jsem se rozkoukávala a poté jsem znervózněla. Za necelou hodinu budu v Bostonu, na letišti mě budou vyzvedávat nějací neznámí namakaní týpci v obleku, kteří mě hodí do neznámého velkého černého auta a odvezou přes neznámé město do velkého a neznámého domu. Jo, to zní jako věc k obavám.
I přes to jsem prožívala velké vzrušení. Nemohla jsem se toho všeho dočkat. Smutek v obličeji vystřídal úsměv, který se mi objevil při pohled na zem z letadla, ze kterého jsem pozorovala obrovské město.
Při přistávání mi zalehli uši a trochu se mi zamotala hlava. To mě ovšem neodradilo od toho, abych dále pozorovala výhled z okna. Lítání jsem se dříve hrozně bála, teď mě to ale naopak uklidňuje a přivádí k velkému neuvěření. Tak obrovitý stroj a tak hrozně vysoko. Hrozně se bojím výšek, ale nevím proč, v těch několika kilometrů nad zemí se cítím v bezpečí.
Přistáli jsme na Boston Logan International Airpot. S nedočkavostí jsem vytáhla veškeré své věci z horní přihrádky a připravila jsem se k odchodu.
,,Slečno! Zapomněla jste si tu sluchátka," zavolala na mě ta dívka, která si se mnou vyměnila místo.
,,Ježiš, moc děkuju!" s úlevou jsem poděkovala a konečně jsem už vážně mohla opustit letadlo.
U kontroly jsem odevzdala pas, který mi rychle vrátili a šla jsem čekat na své kufry a tašky k pásu. Netrvalo to dlouho a všechny věci jsem měla u sebe. Naházela jsem je na pojízdný vozík, abych je nemusela táhnout sama a udělala jsem první krok k východu.
Porozhlédla jsem se okolo a přesně podle mých představ tam stáli dva namakaní chlapi v obleku. Jeden z nich v rukou držel ceduli s mým jménem.
,,Zdravím, já jsem Adéla..moje jméno je na této ceduli," představila jsem se a poukázala jsem na pomuchlaný papír.
Pozn. rozhovor se samozřejmě odehrával v angličtině.
,,Dobrý den, můžete mi ukázat prosím nějaké doklady?" požádali mě, aby si ověřili mou identitu.
,,Samozřejmě!" zběsile jsem se začala hrabat v tašce.
,,Výborně, pojďte za námi," jeden z nich popadl mé zavazadla a já se za nimi poslušně vydala.
Před letištěm jsme nasedli do velkého černého BMW se začerněnými okny. Vše vypadalo tak profesionálně, až mě to zaskočilo.
,,Dům je nedaleko odsud, udělejte si pohodlí," informovali mě.
Zdálo se, že auto má několik vylepšení. Ze zvědavosti jsem stiskla malé tlačítko na dveřích a ze stropu vyjela mini lednička. Lekla jsem se, tak jsem se sebou nepatrně trhla.
,,Jen se poslužte," nabídl mi řidič.
Natáhla jsem se pro colu ve flašce a užívala si výhled. Netrvalo dlouho a už jsme byli v centru. Projížděli jsme tolika ulicemi, že mi rázem přišlo nemožné se tu vyznat.
Doleva, doprava, doleva, doleva a znovu doprava. Několikrát jsme odbočili a najednou jsme byli v poměrně klidnější části Bostonu. Vypadalo to na bohatou čtvrt, velké domy s krásně upraveným trávníkem, luxusní auta a minimum lidí a dopravy.
,,Váš dům je na konci této ulice," oznámil spolusedící.
Nemohla jsem tomu věřit. Přišlo mi to jako z filmu. Chudá holka z vesnice se ocitne v bohaté čtvrti. Vždyť to je přeci sen.
Auto zastavilo před opravdu velkým a krásným domem. Po pravé straně domu byla, zdálo se, prostorná garáž. Uprostřed předzahrádky byl malý rybníček.
Všichni jsme si vystoupili z auta a doprovod mi začal odnášet věci. Zdálo se, že uvnitř nikdo nebyl. Jeden z mužů vytáhl z kapsy klíče a odemkl dům. Nechtělo se mi věřit, že takový obr se klasicky odemyká a zamyká na klíč.
,,David přijede později, tým má schůzku a hned potom trénink. Ničeho se neobávejte, zatím si vybalte a udělejte pohodlí. Tady Jack vás zavede do pokoje," muž, u nějž stále neznám jméno, na mě chrlil jedno slovo za druhým. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na přikyvování.
Jack mě zavedl do pokoje. Byl velmi prostorný, vybavený velkou postelí, macbookem a velkou skříní. Pomýšlela jsem si, že takový luxus si nemohu dovolit a snad ho ani nevyužiji.
Hned potom co můj doprovod odjel, začala jsem si vybalovat. Tu velkou skříň jsem zaplnila pouze z malé části svými pár kusy oblečení. Nemohla jsem si nevšimnout, že součástí je i samostatný prostor na boty. Bot jsem měla poměrně dost, tudíž ten jsem zaplnila o něco více. Ale i přes to se mi tak velký botník zdál poměrně zbytečný.
Na poličku jsem si hezky poskládala všechny fotky, které byly řádně zabalené a umístěné v decentním stříbrném rámečku.
Konečně jsem měla vše hotovo a s oddychnutím jsem si lehla na postel. Byl strašně pohodlná.
Jen co jsem na postel dolehla, zaslechla jsem někoho vcházet do dveří. Najednou se něco začalo šílenou rychlostí řítit po schodech.
Vykoukla jsem ze dveří a ke mně hnal pes. Těsně přede mnou zastavil a začal na mě zběsile skákat a tak vrtěl ocasem, div mu neupadl. Byl to úžasný dobrman.
,,Ceasare! Neskákej" ozvalo se přede mnou, bohužel Ceasar mi neumožnil zjistit, kdo to mluvil.
Naštěstí téměř hned poslechl a přestal mě vítat. Samozřejmě nemohl mluvit nikdo jiný, než David.
,,Neřekl jsi mi, že máš psa," udiveně jsem shlédla na Ceasara a hned potom na Davida.
,,Mám ho nově..chtěl jsem tě překvapit," vysvětloval David. Usmála jsem se a klusem jsem se k němu vydala. Objala jsem ho a následně jsme si opětovali polibek.
,,Jsem hrozně rád, že už jsi tady, jaký jsi měla let?"
,,To i já. Let dobrý, většinu jsem prospala."
Vedli jsme dlouhý rozhovor o všem možný. Tak dlouho jsme se neviděli. Pak mě David začal provázet domem. Byl tak strašně velký, že mě pomalu začínali bolet nohy. Ukázal mi i zadní zahradu, kde byla vířivka a krytý bazén. Dokonce i mini golf.

*****

Kdo se počká, ten se dočká! Aneb po více jak půl roce je tu nová část! Šíleně moc se Vám omlouvám, že tak dlouhou dobu žádná nová kapitola nevyšla, ale zkrátka po zbytek prázdnin nebyla nálada a poté s nástupem do prváku nebyl čas. Takže ještě jednou se moc omlouvám. Ale hrozně moc bych Vám chtěla poděkovat, protože narostlo spousty nových přečtení a hlasování. Dokonce přišly i zprávy, zda bude nová kapitola. Takže toho si opravdu moc vážím! Doufám, že brzy se znovu dostanu k napsání další kapitoly :)