Hockey Desire

První pozvání (3. kapitola)

Po asi dvou hodinách jsem dorazila domů. Přivítala jsem mamku s úsměvem a odběhla jsem do pokoje. Skočila jsem na postel. Chvíli jsme koukala do stropu a následně mě zavalily pocity štěstí. Hlasitě jsem se rozesmála a přitulila jsem se k mé oblíbené plyšové hračce. Byl jím plyšový žralok, kterého jsem si přivezla z Anglie.
Na chvíli jsem si sedla do tureckého sedu a snažila jsem se uklidnit, abych nevypadala jako zhulená. Přeci jen, kdyby vešla máma do pokoje a viděla, jak ležím vysmátá na posteli s plyšovým žralokem, tak opravdu netuším, co by si pomyslela.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla, zatřepala jsem hlavou a vzala si notebook na postel. Otevřela jsem facebook, kde zrovna byla online má kamarádka Gabriela. Ihned jsem jí napsala, zda by nechtěla jít ven. Potřebovala jsem někomu co nejdříve sdělit mé pocity. A nechtělo se mi zrovna o tom bavit s mamkou. Poměrně rychle mi odepsala, že by ven šla ráda, ale může nejdříve za dvě hodiny.
Domluvily jsme se, že si tedy dáme sraz v 15:00 v parku, který je kousek od našeho domu. Gabriela bydlí necelých 10 kilometrů od nás a autobus jí staví přesně u parku.
Ve zbývajících dvou hodinách volného času jsem šla ulovit něco k jídlu a upravovala několik fotek z dnešního tréninku hokejistů. Samozřejmě, že v počítači ty fotky musely vypadat hůř, jak přes displej foťáku. Nakonec jich přeci jen pár zbylo a po upravení byly celkem koukatelné.
Dvě hodiny uběhly a já jsem vyrazila do parku. Gabča tam ještě nebyla, tudíž jsem na ní šla čekat na autobusovou zastávku.
Ani ne po pěti minutách konečně dorazil autobus, v němž jela Gabriela. Když vystoupila, objala jsem jí a šly jsme si sednout na nedalekou lavičku. Je to opuštěnější místo, kam si vždycky společně sedáme. Usedly jsme na lavičku a já jí začala o všem vyprávět. Mluvila jsem, jak je David hrozně milý, jaká byla na stadionu zima. Celá jsem zářila a Gabča s nadšením poslouchala.
Gabriely se nesmírně vážím. Je to kamarádka, kterou každá holka potřebuje. Ve všem mě vždy podržela, vždy si na mě udělala čas. Ta představa, že bych o ní měla přijít kvůli nějaké hlouposti, jak to bohužel v této době bývá, se mi vůbec nelíbí.
Vyprávěla jsem jí o všem strašně dlouho a pak jsem konečně pustila ke slovu jí.
,,Tyjo, ani nevíš, jak strašně moc ti to přeju. Určitě máš slušně našlápnuto ve své fotící kariéře," polichotila mi a já se na ní usmála.
Rozebraly jsme ještě několik věcí a po necelých třech hodinách jsem ji vyprovodila na zastávku, znovu jsme se obejmuly na rozloučenou a já jsem šla svou cestou domů.
Když jsem dorazila domů, čekala na mě v lednici večeře se vzkazem
,,Dobrou chuť Adélko, dnes jsem musela odjet trochu dřív. Pa, mamka"
Máma má noční, což se mi dnes docela hodilo. Byla jsem strašně unavená a nechtělo se mi znovu odvyprávět vše, co jsem říkala Gabče. Určitě vše mamce taktéž rozzářeně řeknu, ale po tomto náročném dni jsem už na to neměla chuť.
Snědla jsem skvělý salát od mámy a skočila jsem do sprchy. Po vysprchování jsem s turbanem na hlavě vlezla do postele, ve které jsem si na notebooku pustila film Hokejový zázrak. Patří k mým velmi oblíbeným filmům. Vždy, když se cítím, že už nemůže být hůř, tak si ho pustím. Hrozně mě motivuje, abych se ve všem posouvala dál a dál.

O týden později

Uběhl přesně týden od mého šťastného dne a Nikola mě pozvala na jejich další trénink. Samozřejmě jsem souhlasila. Mamka nebyla příliš nadšená, že zase nepůjdu do školy. Ale tak co, jsem ve třeťáku, za chvíli je konec školního roku a známky budu mít víc než dobré. Tedy alespoň na mé možnosti.
Byla jsem ve větším klidu, jak poprvé. Vstala jsem později a mnohem unaveněji, než tomu bylo posledně. Což pro mě byla skvělá zpráva, většinou se pak celý den kvůli ničemu nestresuji a jsem zkrátka sama sebou. Udělala jsem svou každodenní ranní rutinu. Zvolila jsem téměř stejné líčení jako před týdnem, vlasy jsem si nechala rozpuštěné a šla jsem si vybrat oblečení. Chtěla jsem něco obyčejného a lehkého. Původně jsem sahala po džínových šortkách, ale poté jsem si vzpomněla na zimu na stadiónu. Nakonec jsem si vzala celkem tenké džíny s vysokým pasem a volnější bílé triko s černým potiskem čísla 94, jež bylo děrované jako hokejový dres.
Nikam jsem nepospíchala. Mamka byla stále v práci, tak jsem si ke snídani dala cereálie s mlékem a pomerančový džus.
Vše jsem krásně stíhala, dokonce jsem stihla po sobě umýt nádobí. Douklidila jsem kuchyň, popadla jsem klíče, tašku, do které jsem hodila mobil a šla se obout. Na nohu jsem si vzala bílé, nízké conversky. Vyšla jsem ven a kontrolovala jsem, zda mám vše potřebné. Foťák. Chybí mi ta nejdůležitější věc. Dá se říct, že je to taková má vstupenka na stadión. Rychle jsem odemkla dveře od domu a vběhla do pokoje pro foťák. Čapla jsem ho ze stolu, pověsila jsem si ho na krk a konečně jsem v klidu odešla na zastávku.
Zase jsem jela na Smíchovské nádraží – Černý most a tam mě čekala Nikola s její mámou. Nastoupila jsem do auta a jely jsme.
Nikola se mi zdála nějaká naštvaná, ale raději jsem se neptala, často vypění a mohla bych si to u ní akorát zhoršit.
Konečně jsem viděla ten krásný stadión. Máma Nikoly zastavila a my vystoupily. Nikola se s mámou ani nerozloučila, vzala věci z kufru a beze slova odešla do šaten. Mě tam bez neznámého důvodu nechala stát.
Po chvilce jsem se rozkoukala a sama jsem šla ke stadiónu. Najednou jsem si všimla Davida. Na tom samém místě, jako minule. Šla jsem z ním.
,,Ahoj Davide..pamatuješ si na mě?" pozdravila jsem ho a doufala, že si mě bude pamatovat.
,,Jé ahoj Adél. Jasně že si tě pamatuju, popravdě si mě nenechala spát, protože jsem si na tebe nevzal kontakt a vyčítal jsem si to," velmi mě překvapil svou odpovědí.
,,Tyjo, kdo by na mě chtěl kontakt?" řekla jsem a zasmála jsem se.
,,Správná otázka je, kdo by na tebe nechtěl kontakt?" odpověděl na otázku otázkou.
,,Tak co, dáš mi tvoje číslo?" zeptal se konečně.
Dala jsem mu své číslo, on mě prozvonil, aby se mi uložilo to jeho a každý šel na své místo. Já do stadionu, kde mě přivítal trenér a on do šaten.
Za nedlouho všichni vstoupili na led a já zapnula foťák. Sakra! Hned po zapnutí se mi na displeji zobrazilo, že není vložená paměťová karta. Já chytrá ji nechala v notebooku, když jsem upravovala staré fotky. Alespoň jsem si sedla na tribunu a radostně  pozorovala Davida. Nespustila jsem z něj oči. Miluju to jeho bruslení a jeho střelu na bránu.
Trénink skončil, Nikola odjela domů a já znovu počkala na Davida. Viděla jsem ho jen na chvilku, protože pospíchal. Rozloučil se se mnou a dal mi slib, že se mi ozve. Nasedla jsem na autobus a jela jsem směrem domů.
Cestou jsem se stavila u babičky na oběd a domů jsem dorazila okolo druhé hodiny. Mamka už byla doma. Sedla jsem si k ní k televizi v obýváku a krátce jsem jí shrnula dnešní den.
Už byl večer a já si přes messenger psala s Gabčou. Samozřejmě jsem jí psala o dnešku. Nemohla uvěřit tomu, že si vzal moje telefonní číslo. Tomu jsem nemohla uvěřit ani já.
Najednou mi mobil oznámil novou SMS zprávu. David. Rozbušelo se mi srdce.
,,Ahoj, zítra mám po dlouhé době den volna. Nechceš ho se mnou využít k prozkoumání Prahy?" stálo ve zprávě. Klepaly se mi prsty, ale nakonec jsem zvládla odpovědět.
,,Ahoj, jasně a moc ráda!" odpověděla jsem mu.
,,Tak mohla bys být třeba v 10:00 na Václaváku pod koněm?"
,,Určitě, budu tam :)"
,,Tak super, budu se těšit. Zatím ahoj :)"
,,To já taky, ahoj :)"
Hned jsem musela napsat Gabče, že jdu zítra s Davidem ven. Byla z toho celá pryč, hrozně mi to přála. 

******

Strašně moc chci poděkovat těm pár lidem, kteří začali číst tento příběh. Popravdě jsem počítala s tím, že bude mít maximálně 20 přečtení. A ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo necelých 130 přečtení a dokonce pár hlasů. Není to moc, ale já si toho nesmírně vážím a moc Vám všem děkuji! Doufám, že přečtení budou stále stoupat a Vám se bude příběh líbit!!