Really?!

Kapitola 21. - Ano

Nina

„Já... Já.... Já pojedu." rozhodla jsem se. Na Danielově tváři se začal rýsovat úsměv. Máma na mě překvapivě koukala. Chvíli jen mlčeli a zírali na mě.
„Tak-Tak fajn. Zítra pro vás přijedeme kolem sedmé." řekl nadšeně. Máma s radostí přikývla a objala ho. Potom se ale odtáhla a prohrábla si vlasy.
„Já už asi půjdu." zamumlal Daniel.
„Půjdu tě doprovodit." usmála se máma. Co jsem to udělala? Rozhodla jsem se správně? Potřebuju relax. Zvedla jsem se a odešla nahoru.
„Nino?" křikla na mě máma.
„Hm?"
„Děkuju."

DEN ODJEZDU

Celý den jsem balila. Budu tam na celý prázdniny, takže potřebuju aspoň půlku moji skříně.
„Tak a ještě jedno tričko." hodila jsem kus látky do kufru a zavřela ho.
„Tak a mám zabaleno." usmála jsem se a přemýšlela jestli je normální mluvit sama se sebou. Usoudila jsem, že můj zivot rozhodně není normální tak proč bych měla být normální já. Přišla mi zpráva.

E: Nechceš jít ven?

N: Jasně ve 4 v Beastii.

E: Jasan :)

Vzala jsem si tašku přes rameno a vyrazila k pizzérii.

Objednaly jsme si pití a usadily se u stolu.
„Takže, mám super plány na léto. Zaručuju ti, že to bude nejlepší léto které si zažila. Hned zítra půjdeme plavat. Potom budeš spát u nás a pak ....."
„Zadrž." přerušila jsem jí. „Já už mám na léto jiné plány. Promiň."
„Ou. Aha."
„Omlouvám se. Fakt."
„Ne. Mně to vážně neva. Jen mě zajímá kam jedeš?"
„Já.....Já ti to nemůžu říct."
„Aha. Jasně." řekla naštvaně.
„Já fakt nemůžu Elis."
„Však já to chápu. Nemůžeš to říct své nej kámošce." zvedla se od stolu a dopila pití.
„Kam jdeš?"
„Domů. Čau." pronesla a mířila ke dveřím.
„Elis!" zakřičela jsem na ní a doufala že se otočí. Marně.
Dala jsem si obličej do dlaní.
„Je všechno v pořádku?" zeptala se mě servírka.
„Jo... jo já zaplatím."
Servírka přikývla a já s ní šla k baru. Potom jsem jsi počkala na bus a odjela domů.

„Nino! Pojď dolů!" zavolala máma. Vzala jsem si kufr a tašku. Scházela jsem schody a uslyšela jsem zvonek. Nervózně jsem zavzdychala.
„Nino? Mohla by jsi jít otevřít? Já ještě nejsem hotová." křikla na mě máma. Pomalu jsem došla ke dveřím a otevřela je.
„Ty jedeš taky?" zeptala jsem se udiveně Henryho.
„Jasně." usmál se. Jeho úsměv byl tak krásný. Opřela jsem se o futra a prohlížela jsem si ho. Ty vlasy a ty oči. Bože, je vážně dokonalej. Usmívali jsme se jeden na druhého.
„Ahoj Henry!" zařvala mi u ucha máma. Jo, jak já ji miluju.
„Ahoj." odpověděl ji.
„Přišel jsem vám pomoct s kuframa."
„Jo, jasně pojď dovnitř." pozvala ho máma. Henry vstoupil a vydal se k mému kufru.
„Já si ho vezmu."
„Promiň pusinko, ale je to moje práce."
„Tak ti ji aspoň ulehčím." vytrhla jsem mu kufr z ruky a vydala se k autu. V autě seděl Rayn, holky a Jane.
„Ahoj Nino. Pojedeš s Henrym, jestli ti to neva." oznámil mi Rayn.
„Ne, vůbec." pokrčila jsem rameny a nastoupila do Henryho auta.

Uprostřed cesty jsem se zeptala Henryho.
„Máme čas?"
„Jo. Letadlo nám letí až v osm. Proč?"
„Mohl by si mi někde zastavit?"
„Jasně."
Nadiktovala jsem mu adresu a on zavolal Ryanovi, že se zdržíme.

Zazvonila jsem. Ze dveří vylezla Vilma.
„Ahoj Nino. Stalo se něco?"
„Ne, jen odjíždím a chtěla bych se s Elis rozloučit."
„Promiň. Elis není doma."
„Aha. Tak ji prosím vyřiď, že mě to mrzí a že mi bude moc chybět."
„Jistě."
„Tak ahoj."
„Ahoj." zavřela dveře. Se slzami v očích jsem se rozběhla k autu.
„Nino? Jsi v pořádku?" zeptal se mě Henry.
„Jo, dobrý." usmála jsem se a utřela si slzy. Elis mi bude opravdu chybět.

Dojeli jsme na letiště. Ani mi nepřišlo, že jsme už tu. Celou cestu jsem totiž hypnotizovala mobil jestli mi náhodou nenapsala Elis. Bohužel ne. Všichni už seděli na letišti a čekali na letadlo. Posadila jsem se vedle Ally.
„Ahoj." usmála se. Pozdravila jsem jí a úsměv ji opětovala.
„Bude se ti tam líbit. Mně se tam totiž taky líbí. Mají tam i koně." pronesla a dál už si mě nevšímala. Nervozita pomalu stoupala.

Letadlo bylo luxusní a ještě k tomu celé naše. Vyhřívané sedačky a spousta jídla. Půlku letu jsem si četla. Ještě nás čekali čtyři hodiny letu. Měla jsem totálně přeležený krk. Pomalu jsem se zvedla tak, aby jsem nevzbudila holky, které spaly vedle mě. Vlastně všichni spali. Sedla jsem si na pohovku a koukala z okna. Po chvíli ke mně přišel Daniel.
„Jsi nervózní?"
„Jo, hodně."
Zasmál se.
„To není vtipný." řekla jsem se smíchem. Chvíli jsme mlčeli. „Co tam budu muset dělat?"
„Naučí tě jak být princeznou. Jestli budeš chtít?"
„Takže výcvik?"
„Jo výcvik." znovu se zasmál.
„Budeš mi něco vyprávět?"
„Jasně. A co?"
„Co třeba o tom jak si poznal mamku."
„No, to je na dlouhý povídání, ale když chceš."
Uvelebila jsem se na pohovce a on mohl začít.
„Bylo mi osmnáct. Poznali jsme se v jednom baru. Utekl jsem ten den z Eri. Měl jsem těch všech povinností plný zuby. A taky jsem byl mladý. No a...." dál už jsem nic neslyšela. Usnula jsem.

Ahoj!

Novaaaa kapča : D. Snad se vám líbilo. Chtěla jsem jí vydat už dřív, jenže mi blbnul Wattpad. Takže asi chápete jak jsem byla naštvaná. No...nebylo to pěkný:D. A taky jsem jsi zvrkla nohu. Takže fakt smůla. No nic já končím. Jdu se dál utápět v bolestech. Ne zase tak hrozný to není :D ;). Mějte se krásně aaaaaaaaaaaa

Ahoj!❤❤❤