Really?!

Kapitola 16. - Hned tam budu.

Henry

„Můžeš mi vysvětlit, co děláš v mé posteli?!"
„Taky ti přeju dobré ráno."
„Sundej že mě svoje ruce!"
„A proč?" šáhl jsem jí na zadek. Vyskočila z postele a hodila na mě vražedný pohled.
„Hele jo."
„No co?"
„Už se mě zase nesmíš dotýkat."
„Víš že mě to vůbec ale vůbec nezajímá."
Odfrkla si. To už jsem nevydržel a vstal. Vzal jsem jí do náruče a položil na postel. Sklonil jsem se k ní. Zrychleně dýchala. Už, už by byla přitisknuta na mích rtech, kdyby někdo nezaklepal. Okamžitě mě od sebe odstrčila.
„Ahoj Nino.... A Henry." řekla Niki.
„Ahoj." usmál jsem se.
„Chtěly jsme se zeptat jestli by jste s námi nešli na hřiště."
„Se mnou můžete počítat." vyhrkla Nina.
„No.... Já nevím. Když dostanu objetí."
Holky se začaly smát a shodily mě na postel. Hned mě začaly lechtat. Pak ale malé ručičky přestaly. Uviděl jsem před sebou Ninu, jak jí lechtá Ally. Přepral jsem Niki. Uchetla se. Oba jsme se vrhli na Ninu. Začaly ji téct slzy smíchem.
„P-pro-osim. Do-st!" smála se.

Nina

Co sakra dělal v mé posteli?! Když mě Henry položil na postel chtěla jsem ho strašně políbit. Neskutečně mě vrušoval. V tu chvíli přiletěly holky. Po pár větách se na Henryho vrhly a začaly ho lechtat. Když v tom Ally přestala a smetla mě na postel. Po nějaké chvíli mě začali lechtat všichni. Strašně jsem se smála.
„Snídaně!"
Holky odbehly a my s Henrym jsme šli za nimi.

Na hřišti bylo hodně dětí. Od těch nejmladších po ty nejstarší. Niki a Ally byly už na houpačkách.
„Jak dlouho tu ještě budou holky?" zeptala jsem se.
„Týden. Dva. Ještě uvidíme." odpověděl Henry. Přikývla jsem. Najednou jsme uslyšeli řev. Rozeběhla jsme se k houpačkám. Ally ležela na zemi a na loktů měla krvavou ránu.
„Co se stalo?" zeptal se Henry Niki, zatím co já jsem utišovala All.
„Spadla." odpověděla jednoduše. Pomohla jsem jí vstát a prohrábla jsem jí vlasy.
„Půjdeme domů ano?"
Přikývla a vzala mě za ruku. Henry s Niki tam ještě chvíli zůstali.

Doma jsem Ally ránu ošetřila.
„Teď to trochu štípne." řekla jsem a přiložila vatový tampónek s desinfekcí na ránu. Sykla.
„Statečná." pochválila jsem jí. Vrhla se mi kolem krku. Na svém rameni jsem ucítila mokro. Brečela.
„Ally? Co je? Bolí tě to ještě?"
„Ne. Chtěla bych být s maminkou." vzlykla. Pevně jsem jí objala a utřela slzy.
„Tvoje maminka je vždycky s tebou i když je daleko." znejistila jsem. Ten sen. Řekla jsem tu větu. Tu větu toho muže který mě objímal.
„Ale.. Kde?"
„Tady." ukázala jsem na její srdce. Usmála se a šáhla si na srdíčko.
„Mám hlad." pronesla.
„Tak půjdeme za Jane." chytla jsem jí za ruku.

Jane nám připravila palačinky.
„Mňam." řekly jsme stejně s Ally. Jane se pousmála a šla k plotně. Po obědě ke mě do pokoje přišel Henry a pronesl, že se celé odpoledne budeme dívat na filmy. Souhlasila jsem.

Večer kolem půl šesté mi zazvonil mobil. Natáhla jsem se pro něj na noční stolek.
„Ano?"
„Nino? Tady Vilma." v jejím hlase byl slyšet strach.
„Co se děje?" zeptala jsem se nejistě.
„Jde o Elis. Mohla by jsi přijet do nemocnice?"
„Hned tam budu." zavěsila jsem. Rychle jsem vstala z postele a šla ke skříni pro bundu.
„Co se děje?" zeptal se nechápavě Henry.
„Elis je v nemocnici." vyšla jsem z pokoje.
„Počkej. Já tě tam hodím.
„Děkuju." usmála jsem se a rozeběhla se k autu.

Utíkala jsem nemocničními chodmami. Henry mi byl v patách. Připadala jsem si jako ve filmu. Očima jsem pátrala po někom kdo by mi mohl říct, kde je Elis. Nakonec jsem si vybrala dlouhovlasou sestřičku.
„Prosím vás nevíte kde bych našla Elis Owenovou?"
„Ale ano. Před chvíli ji přivezli. Pokoj deset."
Poděkovala jsem a běžela pokoji. Zaklepala jsem na dveře a vešla. Uviděla jsem spící Elis s hadičkama v nose a Vilmu držíc její ruku.
„Co se ji stalo?"
„Josh. N-něco jí píchnul a......" odmlčela se a začala plakat. Pevně jsem jí objala. Omluvila se a šla na chodbu. Přisedla jsem si k Elis stiskla jsem jí ruku.
„Elis." vydechla jsem. Henry mi dal ruce na ramena. Vysvětlí mi tady někdo co se jí stalo?! Konečně přišel doktor.
„Dobrý den slečno.... "
„Neelová."
„Neelová. Asi chcete vědět co se vaší.... "
„Kamarádce."
„Ano kamárdce. Co se jí vlastně stalo."
Přikývla jsem.
„Slečna Owenová byla napadena panem Joshem Flowersnem. Nevíme kdy se probudí. Měla toho teď nějak moc. Je hodně unavená. Jinak se připravte že vás v nejbližších dnech bude vyslýchat policie."
Znovu jsem přikývla a doktor odešel. Podívala jsem se na Elis. Na krku se jí červenaly odtlačeniny. Stejné jaké jsem měla já když mi Josh vyhrožoval. Ruce byly podrápané a pořezané. Na tváři měla dvě hluboké rýhy. Strašně jsem jí litovala. Kdybych....
„Henry za to můžu já. Nevarovala jsem jí!!"
„Ne. Ty za to nemůžeš. Rozumíš!?"
„Ale....." nedořekla jsem to protože jsem propadla v pláč.

Když jsem se tak nějak uklidnila, sedla jsem si na stoličku vedle postele. Byla jsem tu s ní další dvě hodiny. A samozřejmě i Henry. Zazvonil mi mobil. Máma.
„Ahoj mami."
„Ahoj Nino. Kdy přijedeš?"
„Já nevím."
„Jak to? Kde jsi?"
„V nemocnici?"
„V nemocnici?!"
„Mami. Klid. Jsem tu kvůli Elis."
„Co se jí stalo?"
„Vysvětlím ti to pak."
„Dobře. Mám pro tebe přijet?"
„Ne. Já pak přijdu."
Henry uslyšel náš rozhovor a vzal mi mobil.
„Ahoj Bello. Tady Henry."
Cože?! On si s ní tyká?!
„Mohla by dnes přespat Nina u nás?"
Usmála jsem se a zašeptala.
„Děkuju."
Mrkl na mě.
„Ano. Půjdeme do školy."
Protočila jsem očima.
„Jistě. Tak se měj." zavěsil a podal mi mobil.
„Uniklo mi něco?" zeptala jsem se.
„Noooo. Ne. Jen jsme se z blížili."
„Aha. A to kdy?"
„Když si usnula v mém autě a já tě vezl domů."
„Hmm. To se podívejme moje máma a Henry nej kámoši."
Uchechtl se a řekl.
„Ha, ha. Vtipný. Dojdu pro něco k jídlu fajn?"
„Fajn."

Přijeli jsme domů asi o půl desáté. Mířila jsem rovnou do koupelny. Napustila jsem si plnou vanu. Chudák Elis. Doufám že ten hajzl dostane aspoň podmínku! Zavřela jsem očím. Pokusila jsem se na chvíli relaxovat. Po pravdě... Nešlo to. Skoro jsem usnula. Vylezla jsem a vzala si pyžamo. Zachumlala jsem se do peřin. Uslyšela jsem cvaknutí kliky. Pak mě někdo pohladil po tváři. Henry. Chtěl odejít, jenže já ho chytla za ruku.
„Henry. Zůstaň tu." zaprosila jsem. Ucítila jsem jeho ruce kolem mého pasu. Pak už jen stačilo usnout.

„Vstávej pusinko. Škola."
„Nee. Ještě chvíli. "
„Žádný takový." strhl mi peřinu. Protáhla jsem se.
„Kolik je hodin?"
„Sedm."
„Cože?! Proč si mě nevbudil dřív?" vyběhla jsem do koupelny. Zasmál se. Rychlostí světla jsem se oblékla, namalovala, učesala a šla se nasnídat. Uviděla jsem Jane, jak něco kuchtí.
„Ahoj Jane." pozdravila jsem.
„Dobré ráno Nino." objala mě a zeptala se.
„Co si dáš?"
„Co třeba támhle ten toast?" ukázala jsem na mísu plnou toastů.
„Fajn." podala mi ho. Poděkovala jsem. Chtěla jsem si sednout na barovou židli, jenže to nešlo byly tam nějaké krabice. Tak jsem jedla ve stoje.
„Kde ne Henry?" vypadlo že mě.
„Už asi v autě."
„C- co?" zaskočilo mi. „Děkuju za snídani byla výborná. Musím letět." usmála jsem se a rychlím krokem vyšla před dům. Henry už seděl v autě.
„Můžeme jet?" zeptal se a přitom nadzvedl obočí. Přikývla jsem.

Školní den vůbec neutíkal. Kam jsem se koukla tam nějakej namyšlenej fraíirek, kterej mi kouká na zadek. A pak taky barbíny, Emo pár šprtů. Naše škola nebyla zrovna ta nejchytřejší. Nebo jak bych to řekla. No dál pár normálních lidí a pak moji kámoši. Konkrétně mím nejbližším kámošem byl Henry. Jo. Sama nevím jak se to stalo. Ale prostě se mi nějak dostal pod kůži. Domluvila jsem se s ním že mi odveze věci domů a já zatím půjdu za Elis. V nemocnici mi řekli, že se jí zítra pokusí probudit. Konečně mi někdo řekne co se vlastně stalo. Bylo půl páté a já se rozhodla jet domů. Busem.

„Ahoj mami." zakřičela jsem a vešla do obýváku. Zůstala jsem udiveně zírat.
„A Henry." dodala jsem. Mrkl na mě.
„Henry přivezl tvoje věci a zůstal na čaj."
„Aha. Tak pokud vám to nevadí půjdu k sobě."
„Můžu s tebou?" usmál se Henry. Přikývla jsem. Povídali jsme si a povídali. Až bylo půl osmý.
„Měl bych už jít." řekl Henry.
„Půjdu tě vyprovodit."
U dveří se Henry zastavil.
„Ten víkend.. Byl fajn."
„Jo moc fajn."
Trošku zrudnul. On vážně zrudnul? To mám za úkol já.
„Nešla by si se mnou někam?"
„To mě zveš na rande?"
„Možná."
„Tak v tom případě, moje odpověď zní možná."
Zasmál se.
„Tak si to rozmysli. Fajn?" vlepil mi pusu na tvář. A je to tady. Rudnutí. Jak vždyť. Jo, to jsem celá já.
„Ahoj." zašeptal.
„Ahoj." zavřela jsem dveře.

Ahoj!

V první řadě bych se vám chtěla omluvit že dlouho nevyšla kapitola. Jo. Přiznávám. Moc se mi nechce a nemám náladu. Ale je tady jedno malé plus. Rozhodla jsem se vydávat dvě části za týden. Pokud budu mít čas. No i přesto děkuju za reads, votes, atd.... Znáte to ;) No doufám že se vám tahle kapitola líbila. Mějte se krásně aaaaaaaaaaaa

Ahoj!❤❤❤