Really?!

Kapitola 23. - Babička Grace

Nina

Žena se usmála.
„Já-Já jsem tvoje babička Grace."
Moje babička?! Po několika letech vidím svou babičku. Pane jo! Měla jsem radost. Usmála jsem se na ní a otočila se na mámu. Ta měla oči zalité slzami. Nevím co jsem teď cítila. Chtělo se mi brečet a zároveň smát. Otočila jsem se zpátky.
„Já tě.....vás taky ráda poznávám." řekla jsem radostně. Bylo to jako by se mi splnil sen. Viděla jsem moji babičku.
„Můžeš mi říkat Grace."
Mlčky jsem přikývla. Najednou se rozletěly dveře a z nich vylítl velký Labrador. Stejný jako byl na obrazu, akorát o dost větší. Rozběhl se ke mně a povalil mě na zem. Začal mě olizovat. Smála jsem se. Podrbala jsem ho za ušima. Mezi tím přiběhl hezký kluk. Věnoval mi krátký pohled. Potom se podíval na psa.
„Ty si mi teda dal. Omlouvám se vám Výsosti." pronesl k Danielovi.
„To je v pořádku Mickele. Když už si tady ukázal by si tady holkám, kde mají pokoj?"
„Jistě." odpověděl a konečně se na mě podíval. Usmála jsem se a šla za ním. Šli jsme po velkých schodech a dlouhými chodbami. Služebné nám otevřely dveře a já uviděla krásný růžový pokoj s dvěma postelemi a spousty hračkami. Holky se k nim hned rozběhly. Já jsem se otočila na Mickela.
„Ehm... Ahoj jsem Nina." představila jsem se.
„Jo to vím. Každopádně jsem Mickel." usmál se na mě. Má krásný úsměv. „Doufám že se ti tu bude líbit."
„Jo dík, ale já tu jsem jen na-."
„Prázdniny." dokončil místo mě a já se zasmála.
„No dalo by se to tak říct. Spíš mě-"
„Budou učit jak se chová princezna." znovu to za mě dokončil a já se ZNOVU zasmála.
„Co dalšího o mně víš?"
„Jmenuješ se Nina Neelová. Ráda tančíš. Žiješ s mámou v New Yorku. Brzo ti bude osmnáct a tvoje nejlepší kámoška se jmenuje Elis." pronesl.
„Ty víš jak udělat dojem co?" řekla jsem se smíchem. Zasmál se. „Víš o mně tolik a já o tobě nic. Proč si tu záhadný cizinče?" usmála jsem se.
„Jsem tu vlastně za trest. Moje matka si myslí že se neumím chovat. " protočil oči. „No, nic budu muset jít. Rád jsem tě poznal...Nino." dal důraz na moje jméno a odešel. Je docela fajn.

Henry

Nina a holky odešli za Mickelem. Když už jsme u něho. Nenávidím ho! Je tak nesnesitelnej! Znám ho asi tři roky. Poprvé se objevil na mé narozeninové oslavě. Kde se nade mnou povyšoval. Od té doby ho z celého srdce nenávidím. Jo a taky má holky na jednu noc. Neříkám že jsem to nedělal taky, dokud jsem nepoznal Ninu. Prostě si Niny vážím a možná..... No to ale nesouvisí s Mickelem. Zkrátka a jednoduše je to hajzl. A dost o něm. Král mě poslal za Ninou. Abych ji udělal prohlídku po vile. Už jsem byl skoro u pokoje, když se na mě vrhla krásná černovláska se zelenýma očima. Okamžitě mě začala líbat. Odstrčil jsem jí a ustoupil.
„Katrine." vydechl jsem.
„Ahoj Henry. Chyběla jsem ti? Protože ty mě ano."
Katrine byla moje bývalá holka. Rozešli se mě. Dala mi kopačky a odešla s jiným. Řekl jsem si že už ji nikdy nechci vidět. Očividně se mi moje přání nesplnilo.
„Rozešla jsi se se mnou."
„Jo, ale moc toho lituju." přitáhla si mě k sobě.
„Promiň Katrine. Nemám na tebe teď čas." znovu jsem jí odstrčil a vyšel směrem k pokoji.
„Jo...... á......... Pokud jde o nás dva. Skončili jsme." řekl jsem a odešel do pokoje. Z koupelny se ozýval tichý zpěv. Holky tu nebyly. Potichu jsem vzal za kliku. Dveře nebyli zamknuté. Neváhal jsem a vešel. Přede mnou stála Nina zakrytá svým oblečení.
„Co si myslíš že děláš?" zeptala se mě naštvaně.
„No... Já jsem tě přišel províst po zámku."
„Jo? V mojí koupelně?" vystrčila mě z koupelny a zabouchla dveře. Musel jsem se pousmát. Sedl jsem si na pohovku, která byla uprostřed pokoje. Pokoj pro holky byl opravdu moc hezky udělaný. Měly tu snad všechny druhy hraček. Projížděl jsem očima pokoj. Zastavili se mi u pootevřených dveří, z kterých byla vidět postel a na ní kufr. Nejspíš Niny. Přes okraj kufru byla položena krajka? Jako vážně?! Nina Neelová něco takového nosí?! Rychle jsem se zvedl a šel se na to podívat zblízka. Už jsem šahal na kliku, když v tom cvakly dveře. Hbitě jsem skočil na pohovku a lehl si. Nina vyšla z koupelny v úplých džínách a tílku. Hodila ručník přes křeslo a upravila se v zrcadle.
„No. Můžeme jít." pronesla ke mně. Neochotně jsem se zvedl z gauče a zívl.
„Unaven Výsosti?"
„Jistě, ale pro vás jsem ochoten tu únavu překonat."
„Ooo jak milé." řekla ironicky a odkráčela z pokoje. Pousmál jsem se a šel za ní.