Really?!

Kapitola 29. - Narozeniny

Nina

Ráno jsem vstala z postele a prohlédla se v zrcadle. Tak Nino. Dneska je ti osmnáct. Jsi dospělá. Na tento okamžik si čekala už od svých dvanácti let. Nevím jestli se mám radovat nebo být smutná. Už nejsem dítě. Já už nejsem dítě! Jsem dospělá! Vyběhla jsem z pokoje. Utíkala jsem chodbou a smála se. Vůbec jsem nevnímala věci kolem sebe. Jen jsem si užívala tu volnost, kterou jsem právě cítila. Lítala jsem po chodbách jako šílená. No, ale jak jsem si tak utíkala tak jsem samozřejmě do někoho vrazila. Cítila jsem, jak mě silné paže zvedají ze země. Pohlédla jsem na člověka, kterého jsem smetla k zemi. Henry.

,,Zpomal šílenče." zasmál se a já s ním. ,,Co tě to popadlo?" zeptal se pobaveně.

,,Já - Já nevím. Jen jsem šťatná." řekla jsem udýchaně. Usmál se na mě tím jeho úžasným úsměvem a mně se podlomila kolena.

,,Já jsem ti chtěl něco dát." prohrábl si vlasy a šáhl do kapsy. Vyndal krabičku a já ztuhla.
,,Všechno nejlepší." pousmál se a dal mi do ruky krabičku. Opatrně jsem ji vzala do ruky a otevřela. Zatajila jsem dech a vyndala zlatý náramek ve tvaru pusy.

,,Líbí pusinko?"

Přikývla jsem a radostí ho objala.

,,Děkuju." zašeptala jsem a odtáhla se. Už asi po miliónté se na mě usmál a já zrudla. Trapas! Odkašlala jsem si.

,,Ehm... Tak já radši půjdu. Ještě jednou moc děkuju za dárek." poklepala jsem prsty na krabičku.

,,Maličkost." vydechl. Zavrtěla jsem hlavou a s úsměvem na tváři odešla.

✳️✳️✳️

Nasadila jsem si náramek na ruku a usmála se. Byl krásný. Když jsem se rozplývala nad tím, jak dokonalý Henry je, ozvalo se zaklepání. Otevřela jsem dveře a ztuhla.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se mámy a Daniela.

,,Ne, jen máme pro tebe dárek." řekl Daniel.

,,Pojď s námi." zavela máma. Pokrčila jsem rameny a šla za nimi.

✳️✳️✳️

Otevřeli dveře od sálu a já se na ně otočila.

,,Opravdu mi nemusíte nic dávat." pronesla jsem.

,,Otoč se." pravila máma a já se nechápavě otočila.

,,Panebože!" vydechla jsem. Přede mnou stála Elis. Zdravá a živá Elis! S rozpaženýma rukama jsem se k ní rozběhla.

,,Jsi to opravdu ty?" pevně jsem ji objímala a přitom si utírala slzy.

,,Jo jsem." pískla a pustila mě z objetí.

,,Ale... Jak to že tu jsi?"

,,Já ti to pak vysvětlím. Příjdeš pak za mnou do pokoje? "

,,Jo, jasně."

Elis rozhodila rukama a odešla. Zapištěla jsem a rozběhla se k našim. Oba jsem je objala.

,,Děkuju, děkuju, děkuju!" zašeptala jsem a začla jim drtit kosti. Pak jsem si vzpomněla na Elis. Okamžitě jsem je pustila. ,,Musím jít za Elis." omluvila jsem se a odběhla.

✳️✳️✳️

Hned jak jsem zavřela dveře jsem zajčela. To samé udělala i Elis.

,,Vy to tady máte úžasný! Vždyť tehle pokoj je stejně velkej jako náš celý dům!" řekla nadšeně.

,,Jo, to si ještě ale neviděla všechno holka! Zítra tě tu provedu, ale teď povídej. Jak si se sem dostala?"