Our Life In Darkland

7

KofukuEbisu3-Shannon

Byla jsem až moc hladová, musela jsem se najíst. Když Lunear odešel, vzpomněla jsem si, co jsem chtěla. Rozběhla jsem se domů a umyla se. Komu o tom mám říct? Nikoho tady nezajímám, ani by mě neposlechli. Jen je takhle vyprovokovat...

Rozběhla jsem se směrem k lesu, daleko od Sayařiného domu. Vyskákala jsem po větvích až do koruny jednoho stromu. Byl odtud krásný výhled na řeku, která hladila kamenité pláže kolem. Vyskočila jsem a dopadla na jeden rovný, suchý kámen. Chvíli jsem jen tak přemýšlela a nechala vítr pohrávat si s mými vlasy. Pak jsem skočila do vody a pozorovala ryby, které se vyděšeně hnaly pryč. Kdybych tak mohla být ryba a odplavat od všeho, co mě trápí. Vynořila jsem hlavu z vody a upřela pohled na hejno ptáků. Letěli podél řeky. Proč se nenajde způsob, jak bych mohla uletět i já? 

Jeden tady pořád čeká na přesun do mého plného vnímání. Sebevražda. Ale utopit se nechci, rozplácnout taky ne. Chci něco, co už bych ani necítila. Něco, co mě osvobodí. Ale nechat se zabít jiným ghoulem by bylo ponižující. Mysleli by si, že jsem byla příliš slabá, abych se ubránila hloupému ghoulíkovi. Ale od upíra nebo vlka by to bylo něco jiného...

Vyskočila jsem z vody na břeh a odtud po stromech zpátky k domu Sayary. Carie se ještě krmila a Basky uklízel zbytky. Rychle jsem přeběhla až ke zdi kamenného hradu. Opřela jsem se o ni a pozorovala zbylé kousky kůže, vlasů a kostí mrtvol.

Zase jsem to udělala, nelítostně a lhostejně. Byli to lidé, neměla jsem se jich ani dotknout. Saya s Carie ať si dělají, co chtějí, ale mě už víckrát nepřinutí. Protože žádné víckrát nebude...

Když jsem tak přemýšlela nad tím, co jsem vlastně pro můj druh a vůbec pro kohokoli kdy udělala. Nic. Celý můj život byl zbytečný, jsem jen obyčejný vrah. Vrah, který své oběti požírá! A už s tím nemůžu nic dělat. Nemám nikoho, pro koho bych mohla cokoliv udělat. Moje máma umřela, když mi byly dva roky. Zabil ji ghoul. A když mi bylo deset, otec odešel na měsíc do zahraničí za prací. Ještě se nevrátil...

Neudělala jsem nic pro ghouly, pro lidi, pro sebe a dokonce ani pro svou rodinu a blízké! Jsem tady k ničemu, jen zavazím. Zabíjím nevinné a doteď jsem to brala jako normálku, jakoby ani neměli svůj život, rodinu a přátele, které já nikdy neměla. Jsem sama. Sama v Darklandu, sama v téhle zemi, sama na celém světě! Mám mrtvou rodinu, to mě mrzí. Ale to, že jsem zabila členy rodiny jiným lidem mě nikdy nezajímalo! Jsem zrůda! Z oka mi vytekla první slza. Za ní následovala další a další, až jsem brečela jako krokodýl. Podlomily se mi kolena a já si zakryla tvář rukama. Jen jsem tam tak seděla schoulená v klubíčku a slzy mi tekly bez přestání. Nikdo si mě nevšiml, nevydala jsem ani vzlyk. Jen jsem tiše trpěla a čekala, než to přejde a budu moci zase vstát a tvářit se, jakoby nic. Co jiného mi taky zbývá?

Ahoj lidičky! Mám pro vás další kapitolku, snad se bude líbit. Sice není moc vtipná, ale dneska mi to vesele nemyslí. Usmívám se a chovám se retardovaně, ale přitom je mi do pláče. Stává se vám to taky, nebo jsem jediná? Taky raději jen tiše trpím a čekám, než to přejde. A co vy? Jak jste na tom v depresích? 
...
Pokračuj, _Devil_Angell_ ;) :33