Our Life In Darkland

30

Branduff - Rovenne

Letěla jsem neslyšně nad lesem, když v tu ránu se ozval signál. Šum byl tak hlasitý a naléhavý, že jsem sebou trhla, jak se opřel o mé ušní bubínky a způsobil bolest, podobnou bolesti po ráně tvrdým klackem. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, abych mohla snáze rozeznat, odkud to přichází.

Přistála jsem na malé mýtině, ukryté mezi vysokými stromy. Volání přicházelo ze severu. Byl tam však ještě někdo navíc.

Sedla jsem si doprostřed mýtiny, zavřela oči a naslouchala zvukům lesa. Jo... určitě mě uslyší, to je jasné. Shannon... ghoulka Shannon...

Zakryla jsem svůj pach a vyslala k ní telepatickou myšlenku.

"Shannon. Přijď do lesa. Vím, kde jsi, neber s sebou toho kluka, pokud nechceš problémy." Dobře, to jsem trochu přehnala, ale co už... "Můžu číst tvé myšlenky, takže vím, že jsi trochu nesvá... no... spíše dost..." Dodala jsem, ale to nezmírnilo příval myšlenek, které se na mě nahrnuly jak mouchy na sirup.

"Do pekla! Co je to?! Kdo je to?!" Přímo na mě řvala, bylo to flustrující.

"Přijď do lesa a já ti všechno vysvětlím!" Křikla jsem na ni v mysli. Nebylo to ode mě zrovna nejmilejší, ale jak jinak jsem měla přinutit její natvrdlý ghoulský mozeček, aby konečně poslouchal?

"P - proč?!" Bylo to jediné, co mi dokázala odpovědět. Bože... Povzdechla jsem si. Každopádně jsem ji nemohla ponechat bez odpovědi.

"Protože tě mám přečtenou. Vím, že se cítíš jako vrah a chceš zemřít. Je to ale opravdu to, co by světu prospělo?" Má poslední věta ji donutila přemýšlet. Brala jsem to jako malé vítězství. "Jak jsem řekla. Přijď do lesa. Sama." Dodala jsem. K mému překvapení se dala do pohybu. Má reakce byla okamžitá - přerušila jsem naše duchovní spojení a vzlétla na větev jednoho ze stromů, odkud jsem měla skvělý výhled na mýtinu. Ještě než jsem přerušila spojení, vyslala jsem do její hlavy něco jako mapu. S ní bude vědět, kde se přesně nachází naše místo setkání. Jinými slovy půjde tam, kam ji nohy ponesou a ani nebude vědět, jak.

Netrvalo to ani deset minut a Shannon se konečně ukázala. Můj pohled utkvěl na jejím kagune ocasu. Věděla jsem, že nejsem ani zdaleka tak silná, jako ona. Sice bych po úderu jejího kagune nezemřela, zato by to ale svinsky bolelo.

"Přišla jsi plně vyzbrojená, jak vidím." Uchechtla jsem se. Její pohled se okamžitě stočil mým směrem a když mě spatřila, ztuhla. To vypadám tak strašně, že všichni hned ztuhnou, sotva mě spatří?! To bude těmi křídly...

"Kdo jsi?!" Křikla po mně, když se konečně vzpamatovala. "A jak víš, kdo jsem já?!"

Pobaveně jsem si ji prohlédla. Nebyla ani z poloviny tak děsivá, jako Lunear. I přesto byla velmi silná, mnohem silnější, než já. A to mě štvalo.

"Mé jméno je Rovenne." Řekla jsem potichu a slétla před ni na zem. Její postoj se změnil, když jsem předvedla svá křídla v plné kráse. Brala mě jako hrozbu. "Jsem temný anděl."

"Temný anděl?" Zopakovala po mně nevěřícně. Přikývla jsem a udělala pár kroků k ní. Z jejího kagune vyzařovala silná energie, věštící destrukci, pokud se byť jen ještě o krok přiblížím. Rozhodla jsem se nedráždit ji a zůstat stát.

"Mluvila jsem s jedním z tvých společníků, s Lunearem. Víš..." Řekla jsem a protáhla si pravé křídlo. "...už dlouho vás pozoruji."

Její obličej byl jako vytesaný z kamene, její myšlenky byly však jako splašené. Nápadně se podobaly těm Lunearovým - byly to vražedné úmysly. I přesto jsem pokračovala.

"Nebudeš mít výčitky, když mě zabiješ? Tak jako u lidí? Hádám, že ne..." Popíchla jsem ji. "Já nejsem jako ty. Já narozdíl od tebe chci pocítit lidské utrpení. Pach krve, praskání kostí, mlaskání masa a ten neodolatelný křik trpících nevinných lidí. Je to něco, co mě naplňuje, Shannon. Něco, co mě krmí." Prohodila jsem nenuceně. Shannon zaťala pěsti.

"Nechci, aby lidé trpěli." Procedila mezi zuby. Pousmála jsem se a pohlédla jí dlouze do očí. I když byl její pohled tvrdý a rozhodný, bylo v něm poznat, že je na vážkách. Že se pere sama se sebou.

"Když nebudeš ubližovat lidem..." Pronesla jsem potichu. "...zemřeš."

V tu chvíli se její myšlenky změnily na jednu velkou. Na myšlenku na mou smrt. Vyřítila se na mě jako šelma na kořist, nečekaně a rozzuřeně. Zašla jsem příliš daleko... jediný úder jejího kagune a budu bezbranná. Proběhlo mi hlavou, zatímco jsem rychle mávla křídly a vzlétla vysoko nad ni. Obnovila jsem naše duchovní spojení.

"Shannon uklidni se." Konejšila jsem ji, zatímco na mě hleděla z mýtiny pode mnou. Byla však až příliš rozrušená.

"JAK MŮŽEŠ CHTÍT, ABY LIDÉ TRPĚLI?!" Zařvala na mě. Její myšlenky se v tu chvíli opět změnily.

Vztek vystřídal smutek, myšlenky na mou smrt vystřídaly myšlenky depresivní. Najednou jsem se cítila tak, jako ona. Pocítila jsem její smutek, výčitky i nenávist k sobě samé. Vhrkly mi slzy do očí, které jsem se pokusila co nejrychleji zahnat, avšak marně. Takhle silné duchovní spojení jsem doposud s nikým jiným nepocítila. Viděla jsem její vzpomínky, cítila její pocity a prožívala její nejsmutnější chvíle. Ta ghoulka... není obyčejná.

Zasykala jsem a opřela si hlavu o dlaň. Mávla jsem křídly, abych se jakž takž udržela ve vzduchu, moc to ale nepomohlo. Nezbylo mi nic jiného, než se snést na větev stromu, abych se trochu vzpamatovala. Shannon stála pořád na mýtině a probodávala mě nenávistným pohledem. Její oči byly plné slz, stejně jako ty moje. Nesnesitelně mě bolela hlava a celé tělo mě brnělo. Měla jsem pocit, že se brzy pozvracím.

"Co..." Vydala jsem ze sebe přes tiché steny, způsobené mučivou bolestí hlavy. "Co to sakra bylo?! Ta ghoulka... se mi brání. Nemožné..."

Hotovo, doufám, že jsem to moc neposlonila. :D Jsem šťastlivec - Bazky mě nesežere, mám víc jak 400 slov. :D XD :D