Our Life In Darkland

33

KofukuEbisu3-Shannon

Ještě před pár hodinami jsem byla spokojená, smířila jsem se se svým životem. Ale tenhle temný anděl to všechno zničil. Měla jsem sto chutí ji zabít, ale neudělala jsem to. Chvíli jsem ji ještě probodávala pohledem, ale pak už toho na mě bylo moc. Neudržela jsem pláč, podlomila se mi kolena a já se rozbrečela. Klečela jsem uprostřed mýtiny, přemýšlela o své minulosti a budoucnosti, o svém způsobu života a brečela jsem.

Když mi asi po půl hodině ustavičného pláče došly slzy, lehla jsem si a usnula.

Když jsem se probudila, byla už tma. Ten anděl byl pryč a pěkně mě bolela hlava. Vstala jsem a vyšla domů. Ale jelikož jsem neměla ani páru, kde to jsem, vylezla jsem hbitě na nejvyšší strom a hledala něco povědomého. Nic, jen les. Zkusila jsem štěstí a vydala se přímo vpřed. Snad se někam dostanu. Skočila jsem na další strom, který se pod mou vahou rozhoupal. Ucítila jsem cizí pach. Je tu člověk. Jako na zavolanou mi zakručelo v břiše. A sakra, mám docela velký hlad. Jednou se stejně budu muset najíst. řekla jsem si v duchu a potichu seskočila na zem. Ten pach pocházel z mýtiny. Došla jsem tam a uviděla nějakou mladou dívku, která držela nějaký předmět v šátku. Schovala jsem se za strom a čekala, co se bude dít. Vytáhla předmět z šátku a v měsíčním světle se zaleskla ostrá žiletka.
,,Sbohem, světe. Nenávidím tě." řekla a přejela si žiletkou po zápěstí, které hned nato začalo silně krvácet. Dívka chvíli jen tak stála, ale pak jí došly síly a ona se svalila na zem. Stejně jí nezachráním. Proběhlo mi hlavou. Pomalu jsem vylezla ze své skrýše a došla až k mrtvole. Dívčino maso vonělo skvěle. Utrhla jsem jí ruku a zakousla se. Hm...chutná ještě lépe než voní.

Po chvíli jsem ji spořádala celou, dokud nezbyly jen kosti, oblečení a žiletka. Tyhle zbytky jsem zanesla do lesa a zahrabala je. Jen žiletku jsem si nechala.

Šla jsem dál lesem, celou noc. Po východu slunce jsem dorazila do nějaké vesnice. Kousek od lesa byl kostel a před ním nějaký starý, malý a tlustý muž.

,,Dobrý den. Můžu se zeptat, kde to jsem?" řekla jsem, když jsem k němu došla. Muž ale neodpovídal, vůbec mě nevnímal. ,,Promiňte," zaklepala jsem mu na rameno, ,,pane, slyšíte mě?" zase mlčel. Tak jsem to vzdala a šla hledat někoho jiného. Ten muž se najednou otočil zády ke mě a já měla výhled na jeho záda. Na kabátu měl nakreslený červený kříž.

,,Vy jste tu nová?" ozval se za mnou ženský hlas. Otočila jsem se na paní s malým dítětem.

,,A-ano. Teda ne, já...já ani nevím, co tady dělám. Kde to jsem?" ptala jsem se zmateně. ,,A proč má na zádech kříž a nevnímá mě?"

,,Jste v zapovězené vesnici Tenross. Nikdo o tomto místu neví a ti, kteří se sem dostaly, už se zpět nevrátí. Vítej." ztěžka jsem polkla. To se nikdy nevrátím zpátky? Co tu sakra budu dělat? ,,A ten muž je jen trestán. Lidé s červeným křížem na zádech jsou trestanci a protože zde není věznice, mohou chodit mezi lidi, ale pod jednou podmínkou. Nesmí na nikoho promluvit, ani je jakkoliv vnímat. Některé takto potrestají na týden, jiné na měsíc, rok a dokonce i na doživotí. Většina z nich z toho zešílí a spáchá sebevraždu. Nesmíme nic ukradnout, nikoho zabíjet ani nijak ohrožovat a ničit rovnováhu a mír na tomto místě."

,,Jak se odsud dostanu?" vyhrkla jsem okamžitě. Tohle je zlý sen, chcípla bych tu hlady.

,,Nedostanete." s těmito slovy odešla. A sakra...

Okeej, snad mě nezabijete. Sice to je víc než 400 slov, ale není to ani 600. To víte, jsem líná a navíc teď nemám ani čas, ani nápady. A taky se omlouvám za to, že jsem zapomněla na svou kapitolu. Ve čtvrtek mě Sakaia upozorňovala, bez ní bych na to zapomněla úplně, takže se omlouvám a děkuju ti :D