Our Life In Darkland

39

KofukuEbisu3-Shannon

Řekla jsem si, že když už jsem tu uvězněná, trochu se seznámím s okolím. Nějaké tři týdny tady přežiju, ale zase nechci umřít hlady. Jednou se odsud totiž dostanu, jen ještě nevím jak. Prošla jsem kolem nějakého obchodu a přes most jsem se vydala ke skupince menších domů. Vedle jednoho stáli dva muži a o něčem mluvili.

,,Slyšel jsi o těch lidech, co se odsud dostali?" ptal se jeden.

,,Ano, ale říká se, že se cestou zbláznili  a spáchali sebevraždu, nebo je něco sežrali." odpověděl druhý. Neváhala jsem a připojila se do rozhovoru.

,,On někdo utekl?" přerušila jsem je.

,,Mluví se o tom, ale nikdo neví, jestli je to pravda. Prý když vyletíš až nad mraky a spadneš, tak se odsud dá dostat. Ale taky se říká, že tě tam zasáhne blesk a ty zemřeš ještě mež dopadneš na zem. Taky bych chtěl vědět, jak se dostat tam nahoru." řekl a začal se smát.

,,Ale pár lidí to zkusilo, ale nedostali se ven. Vrchem to nejde, podle mě musíš obcházet zdi a hledat nějakou mezeru. Pokud tam vůbec nějaká je." opravil ho druhý.

,,Aha, děkuju. Na shledanou." rozloučila jsem se a okamžitě šla hledat východ. Rozběhla jsem se k lesu, ze kterého jsem předtím vyšla. Běžela jsem mezi stromy a snažila se utéct. Po pár metrech jsem ale do něčeho narazila a spadla na zem. Podívala jsem se nahoru, do čeho jsem to vrazila. Nic tam nebylo. Vstala jsem a natáhla před sebe ruku. Ta nahmatala něco jako sklo, ale nešlo to vůbec vidět. Pod mými prsty se objevil fialový flek, ale když jsem ji zase stáhla, zmizel.

,,To je divný." zašeptala jsem pro sebe. Tentokrát jsem natáhla obě ruce a dotkla se jimi divného skla. Jednou rukou jsem do něj trochu praštila. Sklo se jen zvlnilo a zfialovělo, ale žádná prasklina. Odstoupila jsem o krok dozadu, rozmáchla se a vší silou vrazila do zdi pěstí.

,,Au! Sakra!" vykřikla jsem s bolavými prsty, možná jsem si je i zlomila.

Šla jsem tedy zpátky, ale po pár metrech jsem se zastavila, otočila a rozběhla se směrem ke zdi. Odrazila jsem se od země, vyskočila di vzduchu a rozplácla se na zdi jako moucha. Aby to bylo ještě komičtější, nespadla jsem, jen jsem ponalu klouzala po skle až dolů. ,,Do prdele, do prdele, do prdele!" nadávala jsem a utírala si nos od krve. ,,Musím se odsud dostat." šeptla jsem a sedla si na zem.

Hleděla jsem do prázdného lesa a přemýšlela. Ani nevím nad čím. Proč jsem sem sakra lezla? Dostala jsem hrozný vztek a jak se znám, jediná možnost jo utišit, aniž bych si něco zase udělala, je někoho zabít. Pomalu jsem vstala a šla jsem podél zdi, odkud se ozývaly něčí kroky. Šel tam muž a ohmatával skleněnou hranici, aby našel východ. Bez přemýšlení jsem se rozběhla, skočila po něm a zlomila mu vaz. Nestihl vydat ani hlásku.

Zabila jsem dalšího člověka? Ano. A mám z toho radost? Ano. Chci to zopakovat? Ano. Vyčítám si to? Ne.

Někdo za mnou vykřikl. Rychle jsem se otočila, rozběhla se a shodila ženu na zem. Byla to ta žena, kterou jsem s dítětem potkala před kostelem. Teď byla ale sama.

,,Prosím, ne!" rozbrečela se. Já se nad ni postavila a bezvýrazně jí hleděla do očí. ,,Prosím." šeptla svá poslední slova, než jsem jí lupla krkem a ona naposled vydechla. Odhodila jsem její tělo k tělu muže.

Šla jsem lesem dál, teď už klidná. Pak jsem si ale uvědomila, co jsem udělala. Lehla jsem si na zem a rozbrečela se. Po chvíli projevování své nemožnosti jsem usnula.

Vím, že mi to trvalo, ale tadá! xD je to tu. I když to není nic moc...:DD