Hobitka: Dračí poušť ✔

2. Nebezpečí

Když slunce pomalu zapadá za vysoké hory, trpaslíci už chystají něco jako večeři. Tedy, večeři v Kraji se to nemohlo rovnat. Ta byla mnohem větší, a nechci nějak urazit trpaslíky, ale i chutnější.

Arwen sedí opodál a sleduje, jak ostatní připravují večeři. Ona se k tomu moc nehrne. Její schopnost vaření téměř neexistuje. Vždy si vaří jen sama pro sebe a po těch letech, už si na své jídlo zvykla a zachutnalo jí. Pro ostatní by to však nemuselo být poživatelné.

Thorin se zase někam vypařil. Arwen už se tomu ani nediví. Docela si v tomto s trpaslíkem rozumí. Někdy člověk potřebuje být sám. Bez toho hluku z okolí.

Po chvíli svůj pohled obrátí k lesu. Jehličnaté i listnaté stromy se pnou do výšky a dodávají okolí vznešený vzhled.

Arwen zavře oči. Už je to tu zas. Ta umělecká nálada. Jako by ty stromy byly pomyslná múza, která v dívce probudí její tvůrčí já. Arwen se vydá hlouběji do lesa a když se ujistí, že už je dostatečně daleko, začne zpívat. Začne zlehka, ale za chvíli už se celým lesem nesou tóny jejího líbezného hlasu.

Když ztracen jsi,
sám bloudíš v temnotě.
Když větve stromů
pomalu dusí tě.

Když slunce vládu ukončí
a měsíční svit ti nestačí.
Když hvězdy jsou příliš vzdálené,
tvé vzdechy a prosby neslyší.

Když zvuky ztichou
a tíživé ticho navždy zní.
Když větry ustanou
a je konec chladných dní.

Když víčka ztěžknou
a ty pomalu usínáš
Věz, že naděje tvá
jen ta nikdy neumírá.

Náhle se ozve zapraskání větviček. Něco vynoří ze stromů před dívkou, ale tentokrát to není Thorin.

Arwen stojí tváří v tvář obrovskému šedému vrkovi, který na ni skoro až vysměvačně vytasí své obrovské ostré tesáky. Dívka tlumeně vykřikne a zvažuje své možnosti. Mohla by se pokusit utéct. Nic moc jiného jí nezbývá. Leda tak bojovat a to si radši nechá na závěr, kdyby už nebyla opravdu žádná jiná možnost.

Rychle vyrazí doprava. Rozhodne se vrka zavést do trpasličího tábořiště. Je to sice celkem sobecké, ale několik trpaslíků si s vrkem poradí přece jen líp než hobitka.

Vrka její útěk sice trochu překvapí, ale i přes to je mnohem rychlejší než Arwen a tak je jí už za chvíli v patách. Dívka pochopí, že už to tak dál nejde a postaví se vrkovi s připraveným mečem. Ten na ni zase výsměšně zavrčí a připraví se ke skoku. Když se odrazí, Arwen rychle uhne do prava a vyhne se tak silným vrčím čelistím.

Najednou uslyší zavytí. Takže je tu víc vrků to jim opravdu ještě scházelo. Zvíře před ní se zaposlouchá do zvuků a pak odpoví stejným nelidským řevem. To Arwen dá chvilku na útěk a ona ho bez rozmyšlení využije. Už se nesnaží dostat k trpaslíkům, snaží si jen zachránit život.

Doběhne ke stromu, který za sebou má už více než stovky let. Jeho kořeny jsou nad zemí propleteny tak silně, že přes ně vůbec nejde vidět. Úplně u stromu je však menší otvor, kterým se dá vlézt do menšího prostoru mezi kořeny. Jako by tam ten strom čekal přímo na ni.

Dívka tam opatrně vleze a snaží se u toho vydat co nejmenší hluk. Zadržuje dech a modlí se ke všem Valar, ať ji ta stvůra nenajde. Odpočítává sekundy a minuty. Když ve skrýši stráví asi hodinu, rozhodne se ji opustit a pokusit se najít trpaslíky. Musí je varovat před vrky. Tedy jen v případě, jestli se o jejich přítomnosti nedozvěděli sami.

Arwen si pamatuje, jak se jednou v lesích poblíž Kraje objevili vrci. Bylo z toho tehdy veliké pozdvyžení. Nikdo z hobitů nevěděl, co si má počít. Nikdo z Kraje se žádným takovým stvořením nikdy nesetkalo. Když už o nich někdo něco věděl, tak z knihy. Arwen už ani neví, jak to nakonec vyřešili. Pamatuje si jen to, že to otřeslo celým Krajem a rodiče své děti ještě dlouho potom nepouštěli do lesa. I Arwen se musela chvíli obejít bez konejšivých stromů. Ale udělala dobře. Kdyby se v té době potkala s vrkem, nebyla by schopna ani toho útěku. Asi by tam jen zaraženě stála a hleděla.

Každým krokem se blížila k trpaslíkům. Poznávala ten les kolem sebe a její nálada značně stoupla.

Až do té doby než uslyšela na pravo od sebe útočné zavrčení a pak jen ucítila, jak ji něco mohutného svalilo na tvrdou zem. Hlavou dopadla na špičatý kámen a ucítila, jak jí něco stéká po zátylku. Nad sebou uviděla šedivého vlka, který se bleskově zvedla a ukázal své ostré špičáky. Už nebyl ani trochu pobaven.

Postavil se nad Arwen a než stačil cokoli udělat, dívka bleskově vytáhla svůj meč a s co největší silou ho zabodla do zvířete. To se na ni překvapeně a dost vyděšeně podívá. Bolestně zakňučí a svalí se na zem vedle dívky. Jeho oči jsou náhle skelné a jeho ústa naposledy vydechnou.

Dívka by byla hrůzou bez sebe, ale nedokáže se na nic soustředit. Cítí jen ochromující bolest na zadní části lebky a teplou krev, která ji stéká po těle a dělá pod ní temně rudou kaluž.

Její víčka jsou jakou zatížena stokilovým závažím a ona pomalu zavře své znavené oči.

Zdravím, je tu další díl :) Doufám, že se vám aspoň trochu líbí, za ten troufám si říct napínavý závěr se omlouvám, ale prostě jsem musela... :D

Bohužel teď jedu na deseti denní soustředění, kde nejspíš nebude wi-fi :( Takže vůbec nevím kdy bude další část...

A jak si užíváte prázdiny? Já jsem se před několika dny vrátila z Maďarska a bylo to tam prostě legendární :)